Pátek 6. prosince 2019, svátek má Mikuláš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
EXPRES

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Černá kronika
  • Jen pro muže
  • Virál
  • Sport
  • Video
  • Telebrity
  • Tipy na dárky
  • jít naiDNES.cz

    Bořek Slezáček: Prochlastal jsem se ke šťastnému životu!

    „Když jsem pil, byl jsem vtipnější, ale teď mám skromnější koníčky,“ bilancuje svůj život v rozhovoru pro Expres Bořek Slezáček. | foto: Tilen Vajt

    Je vystudovaný inženýr ekonomie s červeným diplomem, mluví pěti jazyky, byl mluvčím Miloše Zemana a sám se považuje za sofistikovanou bytost. Veřejnost ho bohužel dlouhou dobu vnímala pouze jako arogantního floutka, toho blonďáka z klipu Dary Rolins či milence slavných žen. Jaký je ve skutečnosti dnes už padesátník Bořek Slezáček? To jsme se pokusili odhalit v bilančním rozhovoru, ale nedostali jsme se k ničemu jinému než k průšvihům a chlastu. Já to chápu, ale stejně dobře bychom asi pokecali o ruském romantismu, termojaderné fúzi, cestování nebo o sociálních vizích posthumánního světa. Tak snad příště.

    Bořku, mě by zajímalo…

    Přijel jsem do Prahy, když mi bylo skoro třicet. Za tu dobu mám samozřejmě spousty historek ze světa virtuálních bytostí, které bulvár stvořil, ale nikdy se mě na ně nikdo neptal a já neměl potřebu je někomu sdělovat.

    Hned na začátku mi do toho hodíte vidle? Měl jsem v plánu to postavit právě na vašich historkách.

    Tak klidně se doptávejte, ale myslím, že nejsem pro média bůhvíjak zajímavý.

    Proč si to myslíte?

    Nemyslím si, že moje postoje jsou natolik zajímavé, aby někomu stálo za to je číst. Názory jsou totiž jako díry v prdeli. Má je každý. To je takové staré punkové moudro.

    Tak to stočíme na chvíli do Ostravy, kde jste vyrůstal. Jak na tu dobu vzpomínáte?

    Ostrava byla tehdy na české poměry bohaté město. Na Bazalech hrál Baník v rámci tehdejší obdoby Ligy mistrů třeba s Bayernem Mnichov, v kulturáku Vítkovických železáren jsem viděl koncerty Johnnyho Cashe i Tiny Turner. Bydleli jsme hned vedle stadionu Baníku. Hned naproti přes řeku měli okna Etzlerovi. Kamarádil jsem s Tomášem. Ten mě učil lézt po skalách. Marně. A s Mirkem dnes hrajeme divadlo v Praze. Teda on je samozřejmě úplně jiná liga, herecká ikona, ale potkáváme se na jevišti i tak. Nebylo úplně jednoduché vyrůstat a prosadit se mezi děckama havířů a Romů.

    Bořek Slezáček

    Tamní rasismus byl už tehdy dost otevřený?

    To oboustranně, a to i mezi vzdělanými lidmi. Obecně to byl dost drsný svět. Ale na druhou stranu o dost férovější, než s čím jsem se pak setkal kdekoliv jinde. Tam dodnes hned víte, na čem jste. Dětství tedy bylo asi výrazně odlišné od toho v Letenských sadech. Na dětství a léta dospívání v Ostravě vzpomínám rád. Svět není černobílý. Ani tehdy nebyl. Všechno je o lidech a já měl štěstí na kantory i kamarády. Potkal jsem tam spoustu velmi osvícených a zajímavých lidí. Ostrava pak na začátku devadesátých let padla úplně na hubu. Zavřely se doly, fabriky, lidi přišli o práci, do toho ten Bakala, který zdaleka nebyl jediný, kdo přijel, stáhl kalhoty, vydělal se doprostřed náměstí a odjel s penězi. Dnes už je to díkybohu zase o hodně lepší, ale zlaté časy jsou asi nenávratně pryč.

    Byl jste pankáč, ale šel jste na ekonomku. Rozhodli za vás rodiče?

    Chodil jsem na gympl do třídy s mým tehdejším nejlepším kamarádem Jirkou Pokorným, dnes divadelním režisérem. On šel na DAMU, já jsem šel na konzervatoř. To se rodině příliš nelíbilo, protože měli jinou představu o mé budoucnosti a nechtěli, abych byl komediant. Ostatně otci babička taky zarazila studia operního zpěvu. Měl jsem poměrně striktní výchovu, a tak jsem poslechl a šel na vysokou studovat ekonomii. Chtěl jsem se tak jako tak při škole i potom věnovat hudbě a divadlu, ale tím diplomem jsem prostě splnil očekávání.

    Vás potkala revoluce v roce 1989 v tom správném věku. Nebyl jste ještě ucho na škole, zároveň vás úplně nesemlela doba jako tehdejší třicátníky. Uměl jste toho využít?

    Naopak, já vůbec nebyl připravený na revoluci, jakkoliv si nejsem jistý, že je to správné pojmenování pro tu událost. A byl jsem na škole, ve čtvrtém ročníku ekonomické fakulty. Neuměl jsem si představit, že by něco mělo být jinak. Moje revolta nebyla protisystémová, ale generační. Upřímně řečeno, nějak jsem se, jako většina, naučil pohybovat v rámci daných možností a vyhovovalo mi to. Studoval jsem vysokou, živil se při ní jako profesionální hudebník a hrál amatérské divadlo. Rodiče, mámina sestra a děda žili v emigraci v Německu, ale já kromě toho, že jsem nemohl cestovat na Západ, jsem žádný tlak necítil. Ale pak se otevřely hranice, tak jsem se sebral a jel do světa. Měl jsem v kapse čerstvý inženýrský diplom, mluvil několika jazyky a do kanceláře v bance se mi prostě nechtělo.

    Zraje jako víno.

    Kde všude jste vandroval?

    Střídavě jsem žil ve Španělsku a Německu a cestoval jsem. Dělal jsem tam všechno možný. Vyhazovače, dýdžeje, pouličního muzikanta, ale pracoval jsem hlavně pro cestovku. Jižní Evropu tehdy zaplnily tisíce turistů z Východu a nikdo se tam s nimi neuměl domluvit. Já ano. Ruštinu jsem uměl ze školy a polsky u nás ve Slezské Ostravě umí každý. V Kolíně nad Rýnem jsem se pak dostal k práci v televizní produkci Endemol a k účinkování ve dvou seriálech a televizních filmech. Ale byly to, řečeno hereckou terminologií, takové čurdy.

    Pak jste se ale vrátil domů. Neuspěl jste? 

    Já nejel nikam uspět. Chtěl jsem trochu cestovat. Nicméně ten můj „vandr“ byl hlavně jeden velký večírek. Najednou pak ale po čtyřech letech zjistíte, že nic nemáte a nic nebudujete. Musel jsem udělat krok dopředu, protože bych se za dvacet let vzbudil na tom samým místě, nad tím samým pivem a už by to nebylo ani vtipný. Mladý kluk s děravou kapsou je v pohodě, ale v padesáti už jako nuzák máte velmi smutný sexuální život. A tomu já říkám motivace. Žádné zdokonalování pro trh práce.

    No dobře, ale v Praze jste rozjel daleko větší večírek. Co se stalo s tím „buduji si kariéru“?

    Pravda, moc se to nezklidnilo. Jak říká Oblomov (hlavní postava stejnojmenného světoznámého románu ruského spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova, pozn. red.): Když jsem si myslel, že jsem na dně, otevřely se pode mnou dveře. To je má druhá oblíbená moudrost hned po té s názory a dírami v zadku, kterou už jsem, myslím, zmiňoval.

    Zraje jako víno.

    Vy jste měl už tehdy pocit, že jste na dně?

    Ne! Já měl naopak pocit, že jedu po schodech nahoru. Do Prahy jsem přijel dělat muziku a nějak jsem neřešil existenční otázky. Ať se to dnes nezdá, nejsem ambiciózní člověk. Vždycky jsem se jen k něčemu nachomýtl. Asi takhle jsem se dostal třeba k modelingu. Ve skutečnosti jsem šel vlastně jen pár módních přehlídek. I k práci televizního moderátora jsem přišel jako slepý k houslím.

    Když se řeklo: Slezáček? Jo, to je ten z klipu Dary Rolins a barový gigolo modelek. Čím jste se tehdy ve skutečnosti živil?

    Já jsem vždycky měl víc aktivit. Byl jsem novej v Praze, pracoval jsem jako account v mezinárodní reklamní agentuře, ale životní náklady barového floutka jsou vysoké a potřeboval jsem něčím platit i nájem, tak jsem šel na casting do modelingové agentury a začal točit reklamy a tak podobně. Kolem toho se motala spousta krasavic a zajímavých lidí, fotografů, filmařů, takže zajímavá zkušenost i práce. Procestoval jsem s tím i kus světa. Díky tomu, že jsem se tak ochomýtal, jsem ale mimochodem natočil s Danem Wlodarczykem taky jeden pilotní hudební pořad pro švédskou televizi, který se nikdy nevysílal, ale můj bubeník, který tehdy pracoval na Nově jako dramaturg pořadu Eso, který moderovala Tereza Pergnerová, se o mně zmínil, že kdyby někdy bylo potřeba. Tereza pak měla nějaké trable, a tak zazvonil telefon.

    Co bylo mezi vámi a Terezou?

    Vlastně skoro nic. A to je dobře. Ona se rozhodla, že ten kopec sjede po zadku. Já tolik nespěchal. Navíc popravdě, my nebyli ani kamarádi. Naše světy byly od sebe hodně vzdálené.

    Díky Pergnerové jste se dostal do většího povědomí? Všiml si vás bulvár a tehdy vznikla mediální zkratka „milenec slavných žen“?

    Než jsem přišel do Prahy, tak jsem se pohyboval v úplně jiné subkultuře. O existenci bulváru a celého toho polosvěta jsem neměl nejmenší potuchy. Najednou začnete pracovat v televizi, chodíte s hezkýma holkama jako fotbalisté, dostáváte pozvánky na darmožroutské večírky a získáte pocit, že na vás všichni čekají, což je samozřejmě šeredná mýlka. Do toho mi do života skočil bulvár a průser byl na světě. Není nic horšího, než když pojmete podezření, že jste Alain Delon.

    Flákač, mánička, pacholeK? Zapomeňte. Bořek vyzrál v chlapa.

    Nebylo to také tím, že jste to často sám přikrmoval, aby o vás psali tímto způsobem?

    Tak především už tehdy jsem byl nonstop ožralý a choval se jako naprostý kretén a to jsem zvládl sám i bez bulváru. Měl jsem ten neodbytný pocit, že na mě všichni čekají. Ale to už jsem taky říkal. Přitom jsem měl v těch letech spoustu šancí, kudy jít dál, ale všechny jsem je tak nějak bez většího zájmu vlastně propil.

    Jaká byla ta největší šance, která zůstala pomyslně na dně lahve?

    Tak já jsem podělal kdeco. Myslím, že by to bylo na olympijskou medaili. Byl jsem ten kluk, co si musí rozbít hubu do krve, než pochopí, že opravdu končí legrace. Ale pokud chcete příklady, prosím. MTV hledala moderátora. Já jsem natočil v Praze takový docela povedený showreel a několik reportáží z pražských koncertů slavných světových jmen. Oni si mne na základě toho z těch všech uchazečů vybrali spolu s dalšími třemi lidmi z různých zemí a pozvali do Londýna. Zaplatili všechno, letenky, hotel, stravu na skoro týden. Poslali pro mě dokonce šoféra na letiště. Ten mě vyklopil u hotelu, já se převlékl, kouknul do lednice, dal si panáka, pak se vytvořil podtlak, Londýn mě nasál a vyplivl za čtyři dny akorát tak, abych stihl letadlo. Do toho Camdenu do studií jsem ani nedorazil. S kapelou jsme měli nahrávací smlouvu u EMI. Na tři alba. Natočili jsme jedno, a to jakože tak tak, nic dalšího už se z nás nikomu nepodařilo vymlátit. Řekněte mi, komu jinému se něco takového povede, zahodit smlouvu s takovou společností? Uznejte, že jsem byl mimořádný hňup. A tak bych mohl pokračovat pár hodin. Pak je ještě pár opravdu zábavných historek z natáčení, které ale nelze vůbec veřejně ventilovat. Nejzábavnější na tom všem je, že mně na tom vůbec nic nepřišlo divné. Všechno bylo furt v ažůru. Bodejť, s dvojkou v žíle. Nenudím vás moc? Já bych se nudil, kdybych to měl poslouchat.

    Zatím mě nenudíte. Zajímá , kdy se dostaneme na konec vaší chlastací skluzavky?

    Zatím jsme v půli kopce dolů. (smích) Mezitímco jsem se opájel úspěchem, respektive vesele ignoroval realitu a v jednom kuse pařil, skončil po čtyřech letech můj pořad na Primě a práce v televizi – a tím se zastavil i přísun peněz. Zůstala mi kapela, se kterou jsem jezdil a žil po hotelech, a občasné moderování. Jak tohle mohlo dopadnout? Tím, že jsem ještě víc kalil. Chvíli jsem pracoval v rádiu, dělal divadelní produkci, točil klipy a filmy s lidma z FAMU, psal do novin, pracoval v korporátní sféře a do toho obrážel bary. No a taky jsem se oženil a rozvedl.

    Počkejte, takhle rychle nemůžeme přeskočit váš vztah se Simonou Krainovou? Ještě jsme se nedostali ani k Aleně Šeredové.

    Nemám problém mluvit o mých vztazích. Jen bych rád poukázal na ryze nebulvární fakt, že jsem za život potkal i jiné dívky než Šeredovou s Krainovou. Pro mne navíc i v mnohém zásadnější. Ovšem dopadlo to většinou velmi podobně. Bulvárně se to pak pochopitelně zploštilo do milence slavných žen a já z takového titulu nějak nemám ujímání. Ale třeba s Alenkou jsem začal chodit, když jí bylo sedmnáct nebo osmnáct a byla řadová modelka u společnosti Czechoslovak Models. Byla strašně krásná, chytrá a byla s ní sranda. Ono když se pohybujete v nějakém prostředí, většinou se z něj rekrutují i vaši partneři. Učitel si dost často vezme učitelku. Jenže učitelky do Kozičky nechodí.

    Bořek Slezáček

    Vzpomenete si ještě na to, proč jste se rozešli? 

    Ten vztah umíral pomalu. Alenka už byla tehdy v Itálii, já tam trávil jen nějaký čas s ní, oficiálně jsme byli pořád spolu, ale už to nefungovalo. Každý jsme už vlastně měli své životy. Na to, že jsme oba bouřlivé povahy, to byl velice klidný rozchod po čtyřech letech.

    Se Simonou to zkrachovalo na vašem pití?

    Z toho kopce furt jdete pomalu dolů a najednou škobrtnete a pak už jedete po prdeli furt. Moje škobrtnutí byl rozvod se Simonou. Rozvod není příjemná věc. Řešíte nepříjemné věci a do toho vás bolí hlava a máte kocoviny. V tu dobu umřel můj milovaný pes Hitchcock, největší kámoš, kterého jsem kdy měl. Tak jsem se jednoho krásného dne rozhodl, že se na všechno vyse*u. Přestal jsem vybírat poštu, platit složenky, zvedat telefony a na nějaký čas jsem úplně zmizel ze světa. Myslel jsem, že nejde už víc pít, ale šlo.

    Proč jste spolu několik let po rozvodu ještě vedli válku přes bulvár?

    Takhle, Simona mě asi nemá moc ráda. Náš rozvod proběhl strašně rychle, možná jsem měl na konci něco říct, co očekávala. Chlastal jsem, mám to už v mlze. Pak proběhla jedna nesmyslná přestřelka v bulváru a to tomu nepomohlo. Nedávno jsme se potkali. Já měl děti, ona měla děti. Když mě viděla, jak kolem mě pobíhají kluci, začala se smát. Byli jsme divoký pár, ale teď jsme rodiče. Myslím, že už mi odpustila. Přál bych si to.

    Manželka, kamarádi a kolegové museli vědět, že máte velký problém. A vy jste to ještě pořád neviděl?

    To je právě problém alkoholiků. Vy si myslíte, že to nikdo nevidí, ale samozřejmě to vidí každej. Byl jsem tak dlouho v lihu, že jsem ani pomalu nevěděl, jaké je to být střízlivej. Ne že bych se někde potácel, ale hladinka byla furt. Myslel jsem, že budu žít a hořet rychle. A v sedmadvaceti letech tady už nebudu. Pak si uvědomíte, že je vám čtyřicet, pořád jste tady a jste alkoholik. Taky vám dojde, že zase takový pankáč nejste. Tehdy se nám narodilo dítě, tak jsem se sebral a šel jsem za doktorem, za specialistou přes závislosti, a ten mě nasměroval. A to byl nový začátek.

    O léčebně jste neuvažoval?

    Nechtěl jsem. Pokud nechcete, tak vám žádná léčebna stejně nepomůže. Ono to není tak jednoduchý, že si řeknete: Dnes končím s chlastem. Čeká vás běh na dlouhou trať, nesčetně pokusů a návratů. Ale je to začátek cesty, kterou nutně musíte nastoupit, pokud vám záleží na lidech, které milujete, a pokud vám zbylo aspoň trochu sebeúcty.

    Kdo kromě vás má největší zásluhu na tom, že jste se začal léčit?

    Moje žena Žaneta. Ta mě z toho příkopu vytáhla a měla z nějakých jen jí známých důvodů tu sílu a víru ve mě. Ona byla ten zásadní stimul, že nemůžu zklamat člověka, který mi věří, přestože ví, jaký jsem hovado. Pro mě bylo důležité dojít do momentu, že nechcete zklamat lidi, kteří vám ještě trochu věří. To je zásadní motivace. Sociální vazby jsou to jediné, co vás může zachránit.

    Bořek Slezáček doporučuje navštívit Maroko.

    Jak jste se se ženou seznámili? varoval ji někdo před vámi?

    Žádný filmový příběh to není, bohužel. Rád bych se s ním v tomto případě vyprsil, ale lhát se nemá. Známe se ze Strahova. Rádio, ve kterém jsem kdysi vysílal, sídlilo přímo v těch impozantních tribunách spartakiádního stadionu a sousedilo s kancelářemi společnosti, pro kterou Žaneta pracovala. Potkávali jsme se na obědě v takovém bufíku, říkali jsme mu U Patláků, protože kluci, co jim patřil, byli schopni značných kulinářských zvěrstev. Ale byli hrozně fajn a my tam oba chodili moc rádi. Já na koprovku a panáka, ona na stříček. Než jsme spolu ale začali chodit, uběhlo spoustu let, čtyři určitě. Rozhodně jsme to nevzali hákem. Teda jako vlastně vzali, ale jen tak napůl. Každopádně políčeno jsem měl od prvního setkání. A k druhé části otázky, nevím, asi ano, i když má žena nepatří k vášnivým konzumentům bulváru. Ale jistě se k ní něco doneslo. Můj osobní šarm to ale nejspíš přebil a připravil ji o zdravý rozum. Časem i o nervy.

    Byl někdo z branže, kdo vás nezatratil i přes všechny ty průšvihy?

    Po té cestě nahoru i dolů z kopce jsem pozurážel tolik lidí a udělal tolik průšvihů, že i lidi, kteří mě měli rádi, dávali ruce pryč. Takže když jsem se chtěl vrátit k divadlu a začal obrážet konkurzy, tak o mně platilo následující: To je ten Slezáček, kdysi dělal v televizi, ale v podstatě je to ožrala. Musel jsem začít ne od nuly, ale od minusu. Za producenty mi ale hodně pomohli Viktor Mráz s Michalem Bělouškem. A Sagvan Tofi. Ten ví, o co jde, a v lidech se vyzná. Samozřejmě je to Sagi, takže mě občas špičkuje, protože ví, jak na tom jsem. Myslím, že nikdy nepochyboval o tom, že to zvládnu. Na rozdíl ode mne.

    No a kdo vás třeba hodil přes palubu?

    No spousty, ale on vám to rovnou do očí nikdo nevmete. Ale byly to i docela humorné momenty. Prověřoval mě třeba i samotný Michal David. Když mi Sagvan Tofi nabídl roli Ceasara v Kleopatře v Brně, kde jsem se měl alternovat s Danem Hůlkou, v ten moment chudák Michal trochu znejistěl. Musel jsem jet k němu domů a musel jsem mu to u klavíru zazpívat. Prošel jsem a mám tu roli dodnes. Není se ale čemu divit. Divadlo je drsná branže a jde o hodně peněz. Nikdo nebude riskovat svoje peníze pro vaše modré oči. A v řadě za vámi čeká spousta dalších, lepších. Takže vyšvihnout se zpátky do sedla se chvílemi zdálo skoro nemožné. Myslím, že právě proto se mi tohle všechno v životě dělo, abych se naučil vytrvat a nevzdávat se.

    Zdají se vám sny o tom, že pijete?

    To víte že jo. Sem tam. A jsou to docela živé představy. Nedávno jsme byli se ženou v kině na dvojce Mamma Mia. Celou dobu si na plátně nalívali drahou whisky a Žaneta mi pak doma říká: Musela jsem pořád myslet na to, jaké to asi je, každé ráno se probudit a přežít celý den bez svého oblíbeného panáku. No jaké, blbé to je. Ale už jsem si stihl najít jiné, společensky méně závadné koníčky.

    Bořek Slezáček zavzpomínal na mrtvého kamaráda.

    Chodíte ještě k lékaři?

    Nikdy nejste úplně v pohodě. Musíte být stále ve střehu. Platí to ve všem. Jak si myslíte, že máte vyhráno, je zle. To vždycky dostanete gól. Občas se chodím ukázat svojí doktorce, které vděčím za mnohé. Když jsem byl na začátku léčby, tak jsem se jí ptal, jak mám cestovat třeba do Itálie a nedat si tam ani jednu skleničku prosecca, jak si to všechno užít. Zeptala se mě, proč si to nedokážu představit i bez toho. A měla pravdu. V tom to celé je. Musíte se znovu naučit užívat si život a všechno okolo i bez skleničky. Vím, zní to povrchně, ale v principu je to o tomhle. Stejně tak pro mě bylo důležité odstěhovat se z Prahy na venkov. Když žijete ve městě, cestou domů minete spoustu barů. Na pět z nich vypláznete jazyk, ale v šestým skončíte. Tolik síly nemá nikdo. Teda já určitě ne.

    Jak často přicházely životní krize?

    Dost často a musíte na to být připravený. Především nesmíte mít doma žádný chlast. Když pak přijde nějaká krize, třeba taková „zase jsem nedostal roli, protože oni si myslej, že furt piju“, tak bych to třeba řešil tím, že si doma otevřu flašku a dám si panáka. A tím odstartujete druhého, třetího... až desátého. A jste tam, kde jste byl předtím. Když nemáte alkohol doma, musíte si ho opatřit a po cestě máte dost času si to rozmyslet. To je zásadní pravidlo, které vám řekne každý doktor. Suchá domácnost se tomu říká. Ve světle toho pak chápete i prohibici.

    Dá se říct, že jste spokojený chlap?

    Ano. Moje cesta „na suchu“ započala před devíti lety. Provázely ji mnohé turbulence, dluhy a problémy, které jsem si za ta léta předtím nadělal a které samozřejmě začaly ze skříně vypadávat v nejméně vhodnou dobu, ale dnes snad můžu říct, že jsem chlap, který ví, co chce, a jde za tím. Měl jsem štěstí a hlavně Žanetino zázemí. Je mi líto lidí, které jsem zklamal nebo jim ublížil. Napravit už to ale nejde, i kdybych stokrát chtěl. Je samozřejmě důležité, kým jsem byl, ale mnohem důležitější je, kým jsem. Utápět se ve výčitkách nemůžu, stejně tak jako se nemůžu utápět v lahvi. Už jsem promrhal příliš mnoho času. Dlužím ho mé rodině. Určitě budou plakat dojetím, až si to přečtou. I když něco mi říká, že Žaneta úplně ráda nebude. Já vám to ale vyklopil všechno jen proto, že jestli se v tom pozná byť jen jeden člověk a zkusí se sebou něco udělat, bude to moje malá splátka světu. A pak já si ostudu nikdy nikým pokazit nenechám.

    Kdy vám bylo v životě nejhůř?

    Na to asi neumím odpovědět. Na špatné člověk rád zapomíná, vytěsní to. Musel bych být velmi osobní a to nemám v plánu. Vím ale, které období je mé nejšťastnější. Tohle.

    Na Facebooku často sdílíte fotky ze soukromí, především se svými syny. Jaký jste táta?

    Možná kdybych nespadl do s*aček, nebyl bych teď takový otec. Tím chci říct, že moje cesta je jen a jen o mé rodině. Všechno, co dělám, dělám kvůli nim. Jsem ale bohužel už starý otec. Jsem nedůtklivý, mám málo času, tak si to usnadňuji tím, že jsem shovívavý. Já jsem ten bohém a cukr, máma je realistka a bič. Pro naše kluky je středobodem vesmíru fotbal. Když je vezmu na Baník a oni zjistí, že si tykám s Barošem, v tu chvíli jsem pro ně jednička. Který fotr tohle může říct? (smích) A to jsem jim ještě neřekl, že jsme vlastně příbuzní s Gigim.

    V minulosti i on sám způsobil hrůzostrašnou autonehodu.

    Vrátil jste se i k moderování?

    Ano. Občas moderuji třeba s Evou Decastelo, což je vzácná bytost. S ní mě to strašně baví, aspoň je z koho si dělat prdel. Evička se řehtá tím víc, čím víc jí nakládám, a myslím, že se u toho bavíme dobře oba dva. Nevím ale, jak diváci. K jejich velkému štěstí mám na moderování málo času. Divadlo, muzika, rodina, s Jitkou Asterovou jezdíme po základních školách a čteme dětem, pořád je co dělat. Před lety jsem navíc začal spolupracovat s neziskovým sektorem. Nejdříve jsem v Rubikon centru pomáhal lidem, co se vrací z basy. Mnohdy, nebo vlastně většinou to byly dost smutné příběhy o boji s větrnými mlýny. Veřejnost se na tyhle lidi dívá přes prsty, dílem právem, a rozhodně jim návrat neulehčuje. Že si za to můžou sami. To sice ano, ale je to strašně krátkozraké a maloměšťácké. I kdyby jen proto, že vězeň stojí společnost spoustu peněz a obecnému bezpečí recidiva taky nepřidá. A to nemluvím o lidském rozměru věci. Většina chlapů, co vyleze ven, je brzy zpátky. A přitom nadpoloviční většina tam šla poprvé za bagatelní věci, třeba maření výkonu úředního rozhodnutí. Nebo za neplacení výživného, což je sice humus, ale když bobíka zavřete, přijde o práci a nikdy už žádnou nenajde. Takže pak už neplatí tuplem. No, bylo by to na dýl a čtenáře bulváru tím asi stejně neoslním.

    Řekl jste si, že to musíte společnosti vrátit?

    Spíš je to o hledání pokory. Té mám celoživotně velký nedostatek. Teď se snažím pomáhat organizaci Černí koně, která se stará o lidi s hendikepem. Je to parta lidí s neuvěřitelnými příběhy. Nedávno na jedné akci, kterou jsem pro ně moderoval, okukoval takový okatý romský kluk našeho šéfa, protože má jen jednu nohu. Chvíli se styděl, ale pak mu to nedalo a přišoural se zeptat, co se mu stalo. Tomáš mu v legraci s vážným výrazem řekl, že mu nohu ukousl krokodýl. Do půl hodiny tam byli všichni jeho kámoši, půlka Ústí, a sledovali ho jako hrdinu s takovým obdivem a bázní, jako já koukal v kině na Vinnetoua s Old Shatterhandem. Tyhle momenty mě utvrzují v tom, že smíření se sebou samým, smysl pro humor a loajalita jsou cesta. Už zase mluvím jako dalajlama. Měl bych si dát panáka.

    Co film a seriály?

    Tak to jsem ještě neprostřelil. Herců je, řečeno slovy poručíka Hamáčka z Černých baronů, jako s*aček a mají to rozebraný. Navíc nemám talent a politicky nezapadám.

    Jakou to má souvislost?

    Jsem přesvědčený levičák. Být nalevo je pro mne zásadní životní postoj. Nemluvím teď ale jen o nějaké liberální městské duhové levici. Jsem zjednodušeně řečeno komouš. Takový kubánský model. A k tomu jsem před lety pracoval jako mluvčí Miloše Zemana.

    Bořka Slezáčka srazil nepozorný řidič srcátkem svého vozu.

    Promiňte, že vás přerušuji, ale slyšel jsem barvitou historku o tom, jak jste byl jmenován dekretem pokřtěným becherovkou přímo v autobusu Zemák. Je to pravda?

    Je to pravda, až na tu becherovku. V té době už Miloš dávno pil jen světlé destiláty s odůvodněním, že v becherovce je moc cukru. Ale ano, dekret jsem dostal a nevylučuji, že byl něčím pokřtěn. Nicméně já už v té době pil jen birell. Měl jsem ho v tom autobuse spousty. Zásoboval mě tím chudák nebožtík Míra Šlouf a měl u toho takový chápající výraz. Jednou se mě Zeman zeptal, proč pořád piju nealko pivo, a já mu na to řekl, že je to tak lepší. A on odvětil: To musel být večírek! Odpůrcům to do představy o prezidentovi asi nezapadá, ale Miloš má ukrutný smyl pro humor. Nebo tedy rozhodně míval. Léta jsem s ním nemluvil. Je v tom baráku na kopci dobře střežen. Tak jako tak je čtvrt roku stráveného s Milošem Zemanem a Miroslavem Šloufem v autobuse na cestách po ČR poměrně silný zážitek a jistě patří k tomu nejvtipnějšímu a nejbizarnějšímu, co jsem kdy zažil. Je to na knihu.

    Kývnul byste znovu na nabídku Miloše Zemana?

    K Miloši Zemanovi mám respekt, i když s ním v mnohém nesouhlasím. Názorové oponenty ctím. Mimochodem já si nikdy nedělám apriorní silné názory na jiné lidi, nic černobílého. I úctyhodní lidé mají temné stránky a i největší zloduchové v dějinách milovali svoje děcka. A Miloš přece zloduch není. I když si to spousta lidí přeje, aby byl. Děsné je na tom, že znám lidi, co by ryčeli blahem, kdyby Miloš Zeman zabil čtyři děcka, jen aby mohli říct, že měli pravdu. Ta děcka by pro ně v jejich svatém zápalu byla nic. Ale je to jejich boj a jejich karma. Média mu, pravda, dávají, co se do něj vejde, někdy právem, většinou ale jsou to bezobsažné floskule. Jsem si jist, že mu to je úplně jedno, spíš se u toho i dobře baví. Ne kníže Schwarzenberg, ale Miloš Zeman měl mít kampaň s čírem, protože jestli je z těch dvou někdo pankáč, pak on. Kdyby ale vyhrál kníže, Drahoš nebo třeba pes Lajka, bylo by mi to jedno. Mé priority jsou jiné než neustálé hledání nepřítele. Navíc prezident je pro mě establishment. Mám to na my a oni. Ale pes Lajka dobrý, ne? Byla by s ním sranda ještě větší než s Ovčáčkem.

    Proč spolupráce skončila a měl jste ještě jinou nabídku od něj nebo od jiného politika?

    Spolupráce byla od počátku plánovaná jako krátkodobá, původně jen na ten čtvrtrok v autobuse, jen se to o něco málo protáhlo, ale Miloš pak opět odcestoval na Vysočinu, a tak nebylo za koho mluvit. Od té doby jsme se viděli pak už jen jednou, když jsem ho byl navštívit v jezevčí noře. Žádnou jinou nabídku z politiky jsem pochopitelně nedostal ani jsem o ni nijak neusiloval. Ostatně jsem již deklaroval můj ultralevicový postoj, a tak v úvahu připadají jen komunisti. Jenže komunisti, kteří nevyhrožují revolucí a věšením třídních nepřátel, uznejte, to nejsou žádní komunisti. A pak já si politiku šetřím na důchod.

    Takže vám nezbývá nic jiného než opravdu udělat kariéru u filmu…

    Jenže já jsem ještě ke všemu poloviční Rus. S takovým kádrovým profilem se kariéra u filmu dělá blbě. Ale teď vážně, na úspěch a kariéru mohou povětšinou právem pomýšlet jen ti, kteří šli odmlada cílevědomě za nějakým cílem a tvrdě dřeli. Nefunguje to tak, že to očuráváte, jak můžete, a když na stará kolena pochopíte, o co jde, a začnete ctít pravidla hry, tak vám hned zavolají z Hollywoodu. Nic takového a samozřejmě po právu. Nikdo na vás nečeká. Jen rodina. Musím navíc upřímně přiznat, že u mě je hlavní problém ten, že nemám vůbec talent. Ale zato jsem hezký a je se mnou sranda.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 22:54 4. února 2019. Anketa je uzavřena.

    • Super
      173
    • Tvl
      25
    • Haha
      20
    • Trapas
      18
    • Sladký
      13
    • Cože
      10
    Premium

    Sprcha pro osm lidí: jak to vypadalo na Epsteinově ranči na dělání dětí

    Kdyby zdi mohly mluvit. Přinášíme exkluzivně snímky přepychového ranče, kam americký finančník Jeffrey Epstein svážel...

    Premium

    Je sexting nevinná hra nebo nevěra? Pánové jsou tolerantnější než dámy

    Generace našich rodičů tohle řešit nemusela. Měli poměrně jasno a věděli, co je a není zahýbání. Moderní technologie...

    Premium

    Den, kdy přepadli Mekku. V roce 1979 se zrodil moderní islámský středověk

    Před 40 lety se stalo „11. září“ islámu. Aby saúdský král mohl pobít ozbrojence okupující posvátnou mešitu v Mekce,...

    Komentáře

    Mohlo by vás zajímat

    Vezmeme vás na titulní stranu
    Pátek 6. prosince 2019, svátek má Mikuláš
    • schránka
    • Přihlásit Můj účet
    EXPRES

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Černá kronika
  • Jen pro muže
  • Virál
  • Sport
  • Video
  • Telebrity
  • Tipy na dárky
  • jít naiDNES.cz