Je to u nás návrat tak skromný, že ani my se nedivíme tomu, jak se kolem něj málo mluví. Pár rozhovorů v magazínech, někde okrajová zmínka o ceně na filmovém festivalu v americkém Palm Springs pro nejlepší herečku. Noticka, k níž leda tak líně sklopíte oči a to ještě jen proto, že vám to nějaká dobrá duše strčí rovnou pod nos na sociální síti. Kdyby se ale byla Alena Mihulová narodila kdekoliv za Železnou oponou, patří jí veskrze všechny první strany společenských rubrik.
Je ve středním věku. Není to thymolinová krasavice. Žila s o čtyřicet let starším mužem. Vzdala se pro něj kariéry. Měla jen jednu velkou roli. A teď, navzdory všem pravidlům o šoubyznysu, najednou vyhrává ceny.
A hlavně předvedla nevídaný kousek.
Comeback po více jak dvaceti letech, v padesáti letech, v nejlepší formě, v jaké kdy byla. Krásnější než o generaci mladší kolegyně, nejlépe oblečená na Českých lvech, nejvíce charismatická, nejskromnější, nejpůvabnější, nejfotografovanější. Obyčejná žena z vaší fronty u kasy, která má díru mezi zuby, dojemně se jí třese při přebírání ceny ruka a děkovnou řeč má tak roztomile zmatenou, že diváci raději dělají, jako by se nestalo.
Mihulová je nejen důkaz, že život začíná po padesátce, ale že můžete i v takovém věku začít úplně znovu.
Opravdovou hvězdou večera byla Alena Mihulová. Je nejlepší herečkou, vypadá skvěle a všichni ji milují.
Ta sestřička, co pak už nikde nehrála
Snad úplně všichni si její jméno vybaví s oblíbeným žánrem režiséra Karla Kachyni - tragikomedií vyšperkovanou filmovým obrazem, který ve vás vyvolává hluboce skryté touhy k sebevraždě. Do role naivní Marie po boku Jiřiny Jiráskové si našli Mihulovou z konkursu a její následný příběh zná úplně každý.
Dlouhou dobu byla její nejslavnější rolí sestřička v Sestřičkách. Kultovní snímek z chudého socialistického venkova natočil Karel Kachyňa, muž jejího života.
Jí bylo dvacet a byla to její první role, jemu bylo šedesát a byl to ostřílený režisér, s nímž svůj poměr tajila více jak deset let, aby si ho pak vzala, na jeho sedmdesátiny mu povila dceru a po jeho boku odvíjela vyměřenou nit až do konce klubka.
Herečka, která si sama na sebe nemohla dlouho vzpomenout
Stranou všech, nadobro zapomenutá, ale dle svých slov v rodinném životě šťastná. Protekci neměla. Kachyňa ji do svých filmů obsazovat nechtěl a ona zase neměla ambice usilovat o vlastní rozvoj, raději se skláněla k zemi spolu s věkem svého manžela.
Ovšem na tak výraznou a osobitou tvář nedokázali zapomenout i jiní režiséři, než byl její manžel. Vsadit všechny karty na odstrčenou herečku se vyplatit nemuselo, zejména ne v poslední době, kdy jde většině tvůrců jen o výdělek, leč její divoký vzhled uměl i v malé roli dotáhnout kontury filmového díla.
Mihulová má dar zaujmout i ve velmi malých rolích, kterou byla třeba nehodná dcera v baladě Dceřina kletba ze sbírky Kytice. O té se dlouho říkalo, že je nezfilmovatelná, dokázal to až F.A. Brabec.
Ocenil to ale málokdo, protože co jí nechybělo na plátně jako výrazné osobnosti, to jí chybělo v soukromí. Neuměla se prodat, neuměla se nabídnout, stala se z ní hospodyňka možná po večerech přemýšlející o hraní, v běžném dni truchlící nad tím, že o čtyřicet let starší manžel odešel pro ni v roce 2004 ze světa až příliš brzy.
Ve světě filmu jako takového se vždycky najde pár lidí, kteří nápady na svůj snímek ozvlášťňují tradiční metodou „dát divákovi vzpomenout“. Může to být Bill Murray ve Ztraceno v překladu, může to být Tommy Lee Jones v Mužích v černém, může to být vdova po muži, jejíž manželství bylo vždy na pomezí zapovězení a kterému se hlavně ona sama obětovala.
Mihulová a Polívka v Domácí péči pro sebe byli jako manželský pár přímo stvořeni, chemie mezi nimi funguje naprosto skvěle.
Domácí péče, kus uhlí v koši nápadů, z něhož se postupným opracováním stal filmový diamant, je právě o jedné takové ženě, co víc myslí na druhé a zapomene, jak má žít. Možná i proto Slávek Horák, autor oceňovaného snímku a nadto své prvotiny, sáhl po té, která si sama na sebe skutečně po velmi dlouhý čas nemohla vzpomenout.
Vy od Hřebejka, berte si z Mihulové příklad!
Zvítězit se Horákovi povedlo hned dvakrát. Zahraniční ceny pro Domácí péči, dílo tak intimní, že i vaše osobní věci musí žárlivě plakat, nejsou vlastně ničím v porovnání se skutečností, že českému šoubyznysu navrátil víru v hvězdu přesně v tom slova smyslu, v jakém by se to mělo používat.
Aleně Mihulové je padesát let. Věk je v tomto případě jenom číslo.
„Je strašně skromná a tichá“ slyšíme z jednoho kouta, „já jsem s ní dělal rozhovor a pokornější herečku jsem neviděl,“ ozývá se z druhého. „Z ní by si měly brát příklad všechny ty princezny z Varů a od Hřebejka,“ letí naproti obočí káravě do výšky.
Na cenách Český lev nebylo větší hvězdy, než padesátileté herečky dvou hlavních rolí, které od sebe dělí více jak dvacet let. Přišla v bílé, v barvě mladých dívek, přišla už nepřekvapená, že dostane nejočekávanější cenu, přišla dojemně vykulená, že se na ni stojí fronty, a přišla absolutně nepřipravená na svou děkovnou řeč.
Alena Mihulová po smrti manžela Karla Kachyni začala znovu žít. Není to tak dávno, co představila veřejnosti svého nového partnera. O něm se ví jen to, že se jmenuje Leo.
Ale ze všeho nejpodstatnější je, že spolu s ní přišel i závan naděje. Pro obyčejné ženy, že i ony mohou být krásné. Pro manželky, že vdovství neznamená konec lásky. Pro herečky, že vrátit se dá kdykoliv. A pro nás všechny ostatní, že ještě pořád stojí za to někoho obdivovat.
A že to je vlastně moc příjemný pocit.
Fotogalerie |
