Komentář Andreje Babiše: Proč se místo hrdosti a radosti nenávidíme?

Čím víc se České republice daří, tím víc se vzájemně nenávidíme. | foto: Andrej Babiš, Expres.cz

Po delší době jsem sedl k iPadu a pokusil se něco napsat. Tedy spíš jsem diktoval a kolegové to psali. Vlastně je to trochu i reakce na to, co stalo u budovy Rozhlasu, kde si každoročně připomínáme srpnové události roku 1968. Určitě jste si toho všimli, ale já bych byl rád, kdybyste si udělali pár minut čas a tenhle text si přečetli. Rád bych vám totiž řekl, co mi už pár dní vrtá hlavou.

V poslední době mi připadá, jako by u nás platila nějaká přímá úměra, že čím víc se České republice daří, tím víc se vzájemně nenávidíme. Přitom dnes společně zažíváme největší ekonomický boom v historii naší země a jedno z nejsvobodnější období naší historie.

Lidem rekordně rostou platy, seniorům naše vláda prosadila největší navýšení důchodů v historii naší země. Máme nejnižší nezaměstnanost v celé EU. Máme jeden z nejnižších dluhů v Evropě, ten dluh stále v poměru k HDP snižujeme. Jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, které se naštěstí vyhnula masová migrace. A taky máme zatím štěstí, že u nás nedochází k žádným teroristickým útokům.

Od roku 1989 jsme se nikdy takhle dobře neměli.

To není pocit, ale fakt. Ještě nedávno jsme naopak zažili nejhorší a nejdelší ekonomickou recesi, kdy spousta lidí přišla o práci. Měli bychom si proto dnes všichni užívat. Zasloužíme si to, je to totiž úspěch nás všech, ať už volíme kohokoli. My se ale místo toho nenávidíme. Někteří lidé nám prostě pořád dokola tvrdí, jak špatně se máme. Jak je prý u nás ohrožená demokracie. Straší krizí, že nemáme navyšovat důchody a platy.

Fakt? A jak? Protože zrovna nevyhrála volby jejich strana? No to je přece právě demokracie, ne?

Naposled jsem si to na vlastní kůži prožil při pietním aktu k padesátému výročí sovětské invaze v roce 1968. I když si pořád nemůžu zvyknout na to, říkat si politik, jsem v politice už nějaký pátek. Na ledacos včetně urážek mé rodiny jsem si proto už zvykl. Jsem zvyklý i na různé protesty, které k demokracii vždycky patří.

Neprotestuje se jen v totalitách.

I mě ale zarazila míra nenávisti a vulgarity, jakou předvedli lidé, kteří na oficiální akci před Českým rozhlasem zneuctili památku všech padlých z roku 1968. Nebo když podobná skupinka lidí protestovala a nadávala při mé státní návštěvě v sousedním Německu.

Spoustu z nich samozřejmě znám, jsou to „obvyklí podezřelí“. Stále stejní lidé.

„Demonstrují“ proti mně skoro všude. Když je chvíli pozorujete, máte někdy i pocit, že je snad někdo organizuje. Nejsou moc spontánní, jsou trochu příliš disciplinovaní v té agresi. Tentokrát mě ale fakt zaskočili: Už jen nepískali, což je jistě jejich právo, ale dokonce na mě plivali. A před časem na mě pro změnu házeli lahve s vodou, když jsem s nimi večer chtěl diskutovat před Sněmovnou.

Ano, takhle podle některých lidí vypadá demokracie, kterou se tak rádi zaštiťují. Oni ale ve skutečnosti o demokracii jen vykřikují a sami se chovají totalitně. Tihle lidé nechtějí diskutovat, jakoukoli diskusi nenávidí. A stejně tak demokracii.

Když na mě naposled před Českým rozhlasem sprostě nadávali, plivali a znemožnili mi položit věnec a uctít památku obětí ruské invaze, uvědomil jsem si, že jsou to lidé žijící jen nenávistí. Vlastně je mi jich líto, protože nenávidějící člověk nemůže být nikdy šťastný. Věřte mi to nebo ne, já jsem teď objevil jeden projev Václava Havla, poslal mi ho známý a já si ho přečetl.

Hned jsem ho sdílel na Twitteru a reakce byly silně negativní, což mě překvapilo. Havlova slova na mě zapůsobila tak, že ho chci ocitovat znovu. Snad v této zemi může premiér citovat našeho prvního demokratického prezidenta, jehož uznával celý svět.

Jeho projev, který pronesl v roce 1990 v Oslu na Konferenci o nenávisti, perfektně vystihuje mé pocity. „V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá. Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti,“ řekl tehdy.

A měl pravdu.

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 13:45 čtvrtek 10. ledna 2019. Anketa je uzavřena.

  • 144
  • 131
  • 20
  • 13
  • 9
  • 8