Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Voxel: Lepší být druhý Klus, než patřit do party rasistů a xenofobů

    Václav Lebeda alias Voxel povyprávěl Expresu o své hudbě a přístupu k životu. | foto: Profimedia.cz

    Václav Lebeda, vystupující pod pseudonymem Voxel, je bezesporu jedním z nejvýraznějších talentů současné hudební éry. Kluk z Čeladné, který začínal na punku, přešel k mainstremu, pyšní se titulem nejmladšího známého písničkáře a už ve 22 letech se stal otcem, má rozhodně o čem vyprávět. Třeba k čemu jsou dobré všechny ceny jako Anděl, o hudební rivalitě a nesnášenlivosti, o politice mezi muzikanty a jak to vlastně má se svým dvojníkem - Tomášem Klusem.

    Už je tomu přes rok, co jsi držitelem Zlatého slavíka v kategorii Hvězda internetu. Pocítil jsi od té doby nějaký výrazný posun, co se Tvojí hudební kariéry týká?

    Jó, ceny, ty jsou fajn. Mohou příjemně poškádlit ego, případně dodat člověku pocit větší důležitosti, ale to je tak vše. Samozřejmě si moc vážím toho, že lidé hlasovali a poslali mě tam. Ceny jsou ale k ničemu, pokud člověk nemá fanoušky tzv. vyježděné, o což se poslední 3 roky intenzivně snažím. Toto ocenění bylo příjemnou tečkou za jemu předcházejícím rokem, větší důležitost mu ale nepřisuzuji. Mým štěstím jsou lidé na koncertech a jejich energie, úsměv a slova.

    Voxel a jeho záliba v koncertových selfíčkách se svými fanoušky.

    Široká veřejnost Tě v současnosti často označuje za novodobého Tomáše Kluse. Jak takový titul vnímáš?

    Aby řekl pravdu, ani to nějak nevnímám. Jsem příjemně „uvězněn“ ve dvou světech: Rodina a koncerty a na poslouchání a posuzování názorů zvenčí už tolik času nezbývá. Každopádně pokud to tak někdo bere, je mi to i docela příjemné.

    A s Tomášem se osobně znáš?

    To sice neznám, ale působí na mě příjemně a mnohem radši budu spojován s jeho osobou, než např. s interprety, kteří v současnosti hrají na smutnou, no, spíše tragikomickou xenofobní notu.

    Můžeš uvést konkrétní příklad?

    Můžu, ale neudělám to. Jednoduše proto, že nemám v úmyslu dál šířit emocionální jed, ukazovat „na viníka“, protože se držím zásady, že co mě štve, je VŽDY můj problém.

    Ty sis za svou dosavadní hudební kariéru dokázal vybudovat pověst milého kluka s lidským přístupem, který si na hvězdné manýry zrovna nepotrpí. Ne všichni to však mají jako ty. Takový Vojta Dyk je svou arogancí doslova proslulý.

    Jestli jsem tohle dokázal, tak jsem moc šťastný, protože dříve to bylo jinak. Měl jsem svou roli s názvem „Voxel“ a prezentoval se jinak, než jaký jsem skutečně byl. Ale obecně hraní jakýchkoliv rolí člověka neskutečně vyčerpává. Holt když z jednoho jsou dva (a někdy i více), je to pak dvojnásobně náročnější utáhnout.

    Setkal ses někdy, třeba na festivale, s nějakým interpretem, který by se choval vysloveně povýšeně nebo arogantně? Třeba i vůči tvé osobě? Děje se to? Jak v tomto směru hodnotíš českou hudební backstage?

    Mám pocit, že dříve se to dělo více. Je ale pravdou, že dříve jsem si z toho zbytečně dělal těžkou hlavu. Teď už mě to nijak netrápí, a pokud se tak někdo chová, jde pouze o důkaz toho, že je nešťastný - a proč nešťastnému ještě přidávat, že jo.

    Voxel na koncertě v Lucerně koncem března 2016.

    A co konkurenční boj mezi jednotlivými interprety? Jaké vztahy panují, jak se říká, za oponou?

    Ohledně mých hudebních kolegů, ať už to jsou Pokáč, Light & Love, Thom Artway, Nebe nebo Mirai, mám radost, že dnes, alespoň mezi námi, tak nějak mizí ten ego boj a naopak se kapely více podporují, spojují na turné a vzniká mnohem příjemnější a silnější energie. Energie plná přátelství, radosti a touhy něco změnit k lepšímu.

    Koho ty osobně považuješ za svého největšího konkurenta?

    Mým největším protivníkem je bezesporu čas. Kéž by den měl alespoň 40 hodin.

    Jsi rozený diplomat. Čas je rozhodně největším konkurentem nás všech, ale čtenáře by spíše zajímalo, jestli někoho vnímáš jako konkurenci mezi hudebníky. Někoho, kdo hraje podobnou muziku, typově jste si podobní, obděláváte, tak říkajíc, stejné políčko.

    S tím já ale nemám problém, pokud někdo tvoří něco podobného nebo má podobný záměr, je smutné, jak v nás lidech to soutěžení a soupeření pořád dřímá, přitom když se propojíme, ta síla a možnost něco změnit k lepšímu se násobí!

    (Odpověď na naší otázku jsme z Vaška prostě nedostali.)

    Určitě jsi na hudební scéně zaznamenal také nový přírůstek v podobě zhýralé zpěvačky a bývalé hlasatelky Novy Emmy Smetana. Ta se v nedávném rozhovoru pro Ona Dnes pustila do kritiky kapely Slza a dokonce i velikánů české hudební scény jako jsou Chinaski. Co na to říkáš?

    Mám to tak, že mi Emma nevadí, Slza mi nevadí ani Chinaski mi neva. To se pak člověku hezky žije, když ho málo co zvedne ze židle. Pokud tam je nějaký boj, rád jim ho přenechám, ale můj život se nese na vlně neboje. Ať si každý dělá a poslouchá, co uzná za vhodné. Přeci když se mi něco nelíbí, nebudu do toho vkládat energii, kterou bych zatím mohl věnovat něčemu, co mě naplňuje.

    Je v českém šoubyznysu někdo, koho bys označil za svého největšího oblíbence?

    Nevím, kdy už je podle tebe člověk začleněn do šoubyznysu, každopádně mými oblíbenci jsou určitě Zdeněk Svěrák, ze kterého srdečnost, dobrota a moudrost doslova tryská, z hudebníků to jsou spíše folkaři – náš ostravský bard Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, z těch alternativnějších např. Xavier Baumaxa. Toho teď dost jedeme se ženou při cestách autem.

    Typická Vaškova koncertní výstroj. Pruhované tričko a klóbrc na hlavě.

    Své fanoušky si získáváš zejména milými, vtipnými a zároveň duchaplnými texty.

    Tady bych rád uvedl, že písničky tvoříme společně s kamarádem, písničkářem Pokáčem, alespoň ty písně, které jsou na prvním a druhém albu. Nové písně, co vznikají na třetí album, bych chtěl z většiny textovat sám, protože až teď si troufám obnažit se i prostřednictvím textů a nejen hudby.

    Chystáš tedy nové CD s převážně vlastními texty. Kdy můžeme očekávat jeho vydání?

    Hlavně, prosím, nic neočekávat. Často měním své záměry, takže se klidně může stát i to, že třeba už nikdy žádné CD nevyjde. A nebo vyjde velmi brzy. Určitě se ale nebudu opírat o konkrétní datum. Pokud vznikne, chci si dát záležet a nic neuspěchat.

    Tak nám alespoň řekni, zda-li v něm máš v plánu navázat na sluníčkářské texty, které obsahuje album Motýlí efekt? Hodně lidí tě za ně kritizuje. Nepřemýšlíš o tom, že bys pro tentokrát sejmul z očí ty růžové brýle?

    Tohle je vždy věc úhlu pohledu. Člověk, co žije život ve strachu, ať už z islamistů, uprchlíků, krize nebo klingonů, bude mou tvou tvorbu vnímat jinak, než člověk, co to vnímá odlišně. A obojí je v pořádku. I to, že píšeš „hodně lidí tě za ně kritizuje“ - v mém vesmíru by se tahle kritika dala spočítat na prstech jedné ruky. Takhle mě to baví, dává mi to smysl a naplňuje mě to, co víc tedy řešit?

    Upřednostňuješ pro své koncerty velké haly nebo komornější prostředí?

    Především mě nejvíce baví pestrost. Jednou zahrát na festivalu pro 8000 lidí, další den si dát minikoncert v kavárně pro 40. Jednou hrát venku, pak zase v klubu. Každé místo, každý prostor vytvoří vždy specifickou atmosféru, a protože je každý koncert jiný, stále mě to moc baví, a to mívám i přes 150 koncertů ročně. Beze změn by to byla nuda. Miluju např. když se i něco během koncertu podělá – vypadne proud, praskne struna, každá tahle situace vytvoří další změnu v plánu, a to mám rád jak já, tak lidé, kteří přišli na vystoupení.

    A teď z jiného soudku: Co tvoje fanynky? Setkáváš se někdy s tím, že by se Tě některá z nich pokusila svést?

    Když návštěvníci/fanoušci ví, že mám ženu a syna, nebývá jediný problém. Když ale jedu tour s další kapelou a lidé mě poznají až během koncertu, občas se něco takového stává. Pak je třeba vysvětlit, jak že to vlastně mám, a to pak většinou bývá OK. Občas se sice nějaká slečna urazí, ale to už není můj boj. Snažím se ale vždy chovat slušně a vstřícně, což do mě rodiče hustili od mala a jsem jim za to teď vděčný.

    4. listopadu 2014 se stal Voxel hrdým tatínkem malého Vašíka.

    Jak jsi sám zmínil, ve svých dvaadvaceti jsi se stal hrdým otcem dnes již ročního syna Vašíka. Můžeme se těšit i na další přírůstky do rodiny?

    Vy se taky těšíte? to je fajn! :-) Já se těším moc, ale všemu necháváme se ženou volný průběh. Nechceme moc plánovat, to bývá nuda, i s prvním dítětem jsme nic neplánovali a co mělo přijít, přišlo a my jsme moc šťastní.

    A otázka na závěr, možná ta nejobtížnější: Jaký je tvůj nejoblíbenější vlastní singl?

    To se mění podle toho, kdy který vyšel. Možná bych ale zmínil ten nejzásadnější, což je píseň V naší ulici, u které jsme absolutně nečekali žádný velký úspěch. A možná právě kvůli tomu nelpění na úspěchu se stalo přesně to, co jsme nečekali – ze všech vydaných songů byl zrovna tento nejhranější v rámci rádií, v TV i na Youtube. Občas se stává, že se mi písně ohrávají, ale u téhle se to překvapivě nestalo. „A jsem za to rád“ (jak se i zpívá v refrénu).

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 12:31 pátek 12. srpna 2016. Anketa je uzavřena.

    • Super
      0
    • Haha
      0
    • Cože
      0
    • Trapas
      0
    • Sladký
      0
    • Tvl
      0