Zámořští experti měli před turnajem jasno: Češi skončí na setkání hokejové smetánky v Torontu, ve městě, kde je hokej bez přehánění náboženstvím, osmí, tedy poslední. Maximálně by pod sebe mohli dostat jednoho soka.
Čeští hráči se slovně příliš nevzpírali, zato v přípravě na turnaj hráli poměrně slušně. S Ruskem jednou vyhráli, podruhé prohráli, zdolali výběr Severní Ameriky do třiadvaceti let.
A najednou se objevily v Česku hlasy. “Rozhodně nebudou poslední,” pronesl slavný reprezentant minulosti Milan Nový, hrdina Kanadského poháru (předchůdce nynějšího Světového poháru) 1976. “Chceme všem zavřít hubu,” prohodil i hlavní trenér Josef Jandač.
To hráči, znalí hokejového prostředí v NHL, odkud je drtivá většina hokejistů na turnaji, pořád mluvili opatrně. Žádná velkohubá prohlášení, spíše jen slova o nutnosti kolektivního výkonu. Ba i o štěstí.
Jejich pohled, tedy ten střídmější, byl pochopitelný. A potvrdil ho první zápas. Češi se v noci na sobotu potkali s týmem Kanady, největším favoritem poháru. Bylo to jako náraz do zdi, možná srážka s vlakem.
0:6. Zopakujme 0:6.
To je debakl, znemožnění, ostuda. Ač se vyzdvihuje například výkon gólmana Michala Neuvirtha, který zastavil padesát střel. Je průšvih, že je nejlepším hráčem týmu v zápase, který se prohraje o šest branek, brankář. Kolik by duel skončil, kdyby zachytal standardně, nebo, nedej bože, špatně? O deset, o dvanáct?
Češi prostě na ty nejlepší nestačí, vyrovnaně by mohli hrát tak s třetím, čtvrtým výběrem Kanady. Důkazem je snižující se počet českých hokejistů v NHL, vloni jich naskočilo pouze devětatřicet, navíc v týmech nehrají většinou podstatnou roli.
Jandačovo mužstvo je navíc oslabeno - nominaci odmítl Jaromír Jágr, zraněni jsou elitní útočníci David Krejčí či Tomáš Hertl. Po všemožných peripetiích nakonec není v kádru ani šikula Jiří Hudler.
Jenže to jsou jen zástupné problémy. I tenhle výsledek ukazuje úpadek českého hokeje a reálný rozdíl mezi absolutní špičkou a zemí Jaromíra Jágra.