Fotogalerie |
Komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf zemřel náhle minulý pátek ve věku nedožitých 63 let. Dnes se s ním do krematoria v Praze - Strašnicích přišla rozloučit rodina, přátelé, kolegové i veřejnost.
Na smuteční obřad dorazilo přes 200 lidí. Již půl hodiny před začátkem v pravé poledne byla před vchodem do velké síně strašnického krematoria hlava na hlavě. Mísily se zde předlistopadové i dnešní špičky komunistické strany, ale i zástupci Ransdorfových příznivců z řad lidu.
Fronta se stála u kondolenční knihy, která byla umístěna na stolečku před kašnou na nádvoří krematoria. Téměř všichni návštěvníci chtěli touto cestou kondolovat rodině, která vyslovila přání zdržet se osobních projevů kondolence.
Věkový průměr návštěvníků posledního rozloučení s Miloslavem Ransdorfem byl bezpečně nad 50 let. Obzvláště starší ročníky hořekovaly nad tím, že se scházejí a vzpomínají na staré časy už jen na pohřbech.
Mezi známými hosty nechyběli předseda KSČM Vojtěch Filip, Ransdorfova kolegyně z europarlamentu Kateřina Konečná i jeho nástupce Jaromír Kohlíček. Dorazili rovněž Miroslav Grebeníček, senátor Jaroslav Doubrava a kontroverzní poslankyně Marta Semelová.
S Ransdorfem se přišli rozloučit i jeho někdejší kolegové z prognostického ústavu Jiří Dolejš a ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek z ČSSD. Mezi bývalými politiky byl například exministr Jan Kavan nebo někdejší komunistický poslanec Václav Exner.
Chybět pochopitelně nemohla kromě pozůstalých ani Ransdorfova někdejší asistentka a vedoucí kanceláře Helena Suchá. Ač sama tvrdí, že pro Ransdorfa již přes rok nepracovala, zhostila se organizace jeho pohřbu placeného KSČM. Kdo chyběl byli aktéři švýcarské kauzy Peter Guzmický nebo Vladimír Huněk.
Na samotný obřad nebyly na přání pozůstalých vpuštěni televizní štáby a profesionální fotografové. Na zákaz fotografování během obřadu i u běžných návštěvníků dohlíželi pracovníci pohřební služby.
Pohřeb otevřela pompézní skladba O Fortuna skladatele Carla Orffa. Po jejím doznění jako první hovořila vdova po Miloslavu Ransdorfovi Vlasta. „Byl jsi výjimečný člověk. Sledovat tě a učit se od tebe bylo vždy inspirativní,“ zahájila svou řeč.
Hned v prvních větách zmínila vdova Ransdorfovu nerozvážnost a idealismus. „Pomáhal jsi a rozdával peníze bez rozmyslu. Na sebe jsi nikdy příliš nedbal. Odmítal sis připustit, že nemůžeš spasit svět a že tvé schopnosti mají hranice,“ vzkázala Ransdorfová svému zesnulému manželovi.
„Vůbec jsi neměl instinkt na lidi. Věřil jsi v dobro, ale nechal ses obklopit lidmi, pro které byla slušnost prázdná fráze. Důvěřoval jsi, ale neprověřoval. Tvé geniální IQ vždy iritovalo primitivy a měl jsi mnoho nepřátel,“ pokračovala v projevu Vlasta Ransdorfová.
Nepřátele měl podle slov vdovy Ransdorf i ve vlastní straně. U té nešetřila slovy kritiky a bylo vidět, že některé příslušníky KSČM při těchto slovech hryže svědomí. „Ti, kteří šli proti tobě jsou strůjci bezpráví, jako aparátčíci normalizace a vrazi 50. let,“ hřímala Ransdorfová.
Kromě komunistů vyčinila Vlasta Ransdorfová i médiím, které prý na jejího manžela systematicky házela špínu. „Slyšel snad někdo z vás z veřejnoprávní televize, kterou všichni povinně platíme pravdu o Ransdorfovi?“ zeptala se Ransdorfová přítomných a sálem zaznělo rázné: „Ne!“.
„Neznám nikoho, snad až na Miloše Zemana, koho by takovýmto způsobem ničili novináři. Jako politik jsi byl nepohodlný. V ovzduší pravdy a lásky nebyla tvá pravda nikdy vítána,“ pronesla Ransdorfová hořce směrem k rakvi.
Ve svém projevu promluvila Vlasta Ransdorfová o finančních problémech svého muže. „Peněz jsme nikdy neměli mnoho, ale dalo se to zvládat. Vše se zlomilo, když tě v roce 2004 strana jmenovala volebním lídrem do europarlamentu,“ řekla Ransdorfová.
„Dali ti úkol, vyžadovali po tobě výsledek, ale nedali ti peníze, tys musel sám shánět. Vlastními silami jsi dostal do europarlamentu hned 5 poslanců za KSČM,“ řekla Ransdorfová. „V roce 2009 se situace opakovala a bylo to ještě horší. Opět tlak na tvou osobu a žádné peníze. Ty sis musel napůjčovat miliony za mými zády, často od pochybných spekulantů,“ dodala.
„Za finanční pomoc dnešní den jsem ráda, ale nepotřebovala bych jí, kdybys pro dobro strany neožebračil vlastní rodinu,“ řekla Ransdorfová a mezi přítomnými to zašumělo. „Práci jsi bral jako poslání, ale to nás zničilo,“ pronesla Ransdorfová se slzami v očích.
Ve své řeči se Ransdorfová zmínila i o manželově Švýcarské kauze. „Není tajemstvím, že ses zajímal o spící konta ve Švýcarsku. Ty sumy, co tam jsou mohly posloužit k zabránění islamizace Evropy, bohužel to je teď už úkol pro jiné, ale bojím se, zda bude mít někdo odvahu se ho zhostit,“ řekla Ransdorfová za souhlasného přikyvování návštěvníků.
V závěru Vlasta Ransdorfová prozradila, že krátce před smrtí jí její manžel řekl, že se cítí jako Bolívar. Ten byl dle jeho slov hrdinou, který udělal mnoho dobrého, ale zemřel v opovržení a chudobě. „Nechci ti nic zazlívat, nikdy jsem tě nepřestala respektovat a uznávat,“ zakončila svou řeč za mohutného potlesku vdova po Miloslavu Ransdorfovi.
Po dohrání árie z opery Tannhäuser Richarda Wagnera přišla k řečnickému pultu Ransdorfova dcera Aneta. „Být dcerou někoho tak chytrého jako můj otec nebylo lehké. Myslela jsem, že má na všechno odpověď a bála se, že nikdy nebudu tak dobrá jako on,“ zahájila Aneta svou řeč.
„Spoustu věcí jsem ti neřekla za života, tak ti je řeknu teď,“ vyzpovídávala se Aneta zesnulému otci. „Měla jsem ti za zlé, že ses dal do politiky. Že osudy cizích lidí ti byly bližší než osudy vlastní rodiny. Společné víkendy bych spočítala na prstech jedné ruky,“ dodala Aneta vyčítavě.
Aneta promluvila o tom, že díky svému otci zažívala už od mateřské školy šikanu. „Bála jsem se představit příjmením. Nesčetněkrát jsem si vyslechla, že jsem zas*aná komunistka, ač spolužáci na základní škole ani nemohli vědět, co to vlastně je. Bála jsem se, ale už se nebojím. Naučil jsi mne, že mám vždy žít v souladu s vlastním svědomím. Ti kdo proti tobě štvali byli horší než komunisté,“ pronášela rázně Aneta.
I Aneta Ransdorfová ve své řeči ostře zkritizovala média. Řekla, že hodlá přečíst všechny lživé články o svém otci a bude se dožadovat jejich uvedení na pravou míru. „Žádný tisk se nechce omlouvat za nepravdy o Ransdorfovi. Ale já se o to postarám,“ řekla Aneta a vysloužila si obdivné uznání.
„Po švýcarské kauze jsem ti nebyla oporou, čehož teď lituji. Nedovolil jsi nám, abychom ti s matkou pomáhali, neřekl jsi nám, jak bídně na tom jsi. Když ses ptal na Švýcarsko ty, mlčeli. Když se budeme ptát my, snad se dozvíme pravdu.“ zmínila Aneta poslední kauzu svého otce.
„Já s matkou jsme byli jeho největšími kritiky, to nám ztrpčoval život svými chybami, ne vám. Nebyl dokonalý, ale měl v sobě víc dobra než většina ostatních. Soucítil i s těmi, kteří za to nestáli a věřil, že tato země a její lidé stojí za to se pro ně obětovat a to i udělal. Děkuji ti tati, sbohem,“ zakončila svou řeč se slzami na krajíčku Aneta, které se rovněž dostalo hlasitého potlesku. Během jejího proslovu se neudržela Ransdorfova maminka Věra, která se rozplakala.
I po proslovu Ransdorfovy dcery zněla sálem hudba Richarda Wagnera, tentokrát pohřební árie z opery Soumrak bohů. Po ní se ujal slova poslední řečník, Ransdorfův blízký přítel a spolustraník Josef Skála. Ten v angličtině přivítal i mezinárodní hosty pohřbu a poděkoval jim za jejich přítomnost.
„Míla byl velkým přítelem mezinárodního pokroku. Bral pravdu smrtelně vážně a vždy jí hledal. Prostudoval světové dějiny jako málokdo. Stát se na sklonku 80. let to, co si lidé skutečně přáli, tak je vše jinak. Dnes by byl celosvětově uznávaným profesorem a laureátem desítek čestných doktorátů,“ řekl Skála.
V politice podle Skály nebyl Ransdorf rozhodně náhodou. „Stal se pojmem české a následně i evropské politiky. Bojoval proti válce,za lidská práva, demokracii a sociální rovnost. Byl tváří té skutečné levice, ne té prodejné.“ řekl Skála.
„Odešel smrtí, které jen málokdo může říkat přirozená. V mém počítači jsou poslední texty mého přítele, které psal na fascinující témata a já doufám, že se mi je s pomocí rodiny podaří pro český lid vydat. Byl půlkou duše oddaný vědě a půlkou politice. Málokdo chápe, jak to mohl zvládat,“ pronesl Skála ve své řeči. „Čest tvojí velké práci pro lidskost a dobro Mílo. Čest tvojí památce,“ zakončil svou řeč Skála a i jemu se dostalo velkého potlesku.
Na závěr pohřbu se zavírala opona za zvuků husitského chorálu Kdož sú boží bojovníci. Mnoho návštěvníků se se slzami v očích přidalo ke zpěvu. Poté začali pomalu proudit z krematoria. Podle toho, co si před budovou sdělovali za dojmy, proběhlo rozloučení s Ransdorfem důstojně a přesně tak, jak by si sám přál.
