Fotogalerie |
Případ Hannig, který byl za války členem SS v hodnosti Unterscharführera a v letech 1943 až 1944 pracoval v Osvětimi, je ostře sledován německou veřejností. Hanning přiznává, že sloužil v nejstrašnějším koncentráku ale nikoliv v sekci Birkenau, kde docházelo k zplynování vězňů a popírá, že by měl cokoliv společného se smrtí lidí v táboře.
Své tvrzení ale bude muset říct do očí několika lidem, kteří táborem prošli a dodnes si vše pamatují. Je mezi nimi i čtyřiadevadesátiletý Leon Schwarzbaum, který je u soudu jako svědek obžaloby. „Z komína šlehaly plameny. Pach spáleného lidského masa byl tak hrozný, že se to skoro nedalo vydržet,“ řekl médiím Schwarzbaum.
Státní žalobce Andreas Brendel sice připouští, že Hanning sloužil v jiné části tábora, ale na vraždění se nepochybně podílel. Do Osvětimi totiž byly dopraveny statisíce Židů z Maďarska, kteří byli určeni k zplynování. „Věříme, že i tyto pomocné síly (z jiných částí tábora), byly příležitostně využívány v takzvané Maďarské operaci na pomoc táboru Birkenau (Březinka),“ tvrdí Brendel. Hanningovo zařazení tak rozhodně nevylučovalo, že hnal do plynu tisíce Židů z Maďarska.
Vyhlazovací tábor byl osvobozen v lednu 1945.
Hanningův případ je jeden ze třiceti, které v současnosti prošetřuje federální zastupitelství v Ludwigsburgu. Je mezi nimi i třiadevadesátiletá žena, která sloužila jako radiospojovatelka na velitelství tábora Osvětim. Je obviněna z podílu na 230 000 vraždách. K soudu půjde také pětadevadesátiletý Hubert Zafke, bývalý medik z Osvětimi. V jeho případě je to „pouhých“ 3681 mrtvých, které mu žaloba klade za vinu.
Německo se zkrátka nehodlá smířit s tím, že nacističtí vrazi uniknou spravedlnosti. Neodrazuje je ani vysoký věk obviněných, stejně jako nedostatek svědků.
Už loni dostal čtyři roky vězení čtyřiadevadesátiletý Oskar Groening za podíl na vraždě 300 000 lidí z Osvětimi. Na druhou stranu tyto soudy přinášejí i mnohé sporné otázky, jak říká obhájce Zafkeho Peter-Michael Diestel: „Co měl mladý muž, který věděl, že jde sloužit do koncentračního tábora udělat, aby to zastavil?“
Ve vzduchu také visí otázka, že soudit takto staré lidi prostě není možné. Jejich zdravotní stav jim neumožňuje nástup do vězení, soudní přelíčení se kvůli jejich zdravotním potížím neustále protahuje a výsledkem může být spíše symbolický trest.
Pro svědka Leona Schwarzbauma bylo i po sedmdesáti letech bolestné vidět esesáka Hanninga.
I ten však přeživší Holokaustu vítají. „Často se mě ptají, jestli byl mezi SS alespoň jeden, který projevil nějaký soucit. Nebyl absolutně nikdo takový,“ říká devadesátiletý Justin Zonder, který rovněž prošel Osvětim. A Schwarzbaum k tomu dodává: „Je to naposledy v jeho životě, co má Hanning možnost říct úplnou pravdu.“
Musí ji říct. Hanning byl sice malá ryba, jen kolečko v děsivém soukolí ohromného stroje na zabíjení. Jeho přiznání a svědectví ale smysl dává. Dává totiž odpověď dnešním i budoucím generacím na to, co se dělo v největší továrně na smrt, kterou stvořil člověk a človíček jako Hanning jí bez výhrad sloužil.
Saulův syn
Procesy s esesáky probíhají v době, kdy je po světě promítán debut maďarského režiséra Laszla Nemesla, Saulův syn. Film sbírá jednu cenu za druhou a mluví se o něm, jako o nejrealističtějším zpodobněním osvětimského pekla.
Scéna z filmu Saulův syn, který vypráví příběh vězně ze speciální skupiny sloužící u plynových komor.
Snímek pojednávající o členovi osvětimské brigády smrti se v Česku poprvé představil na loňském festivalu ve Varech. Získal hlavní cenu z Cannes a Zlatý glóbus v kategorii nejlepší cizojazyčný film.
Kritika a ohlasy Saulova syna hodnotí jako „umělecký horor“ nebo „porno holokaust“, jenž vás sugestivní kamerou vtáhne až na okraj hořících jam u krematorií. Podle filmových fandů film svou syrovostí a tichou brutalitou překoná depresivní Šedou zóna, která rovněž pojednává o osudech mužů ze Sonderkommanda.
Do českých kin zamíří 18. února, tedy ještě před galavečerem Oscarů. Snímek má ambici získat i zlatou sošku.
