Hned na začátku je nutno uvést jednu věc. Na novinářské projekci vystoupili tvůrci filmu a uvedli, že dílo se básní Polednice z Erbenovy sbírky Kytice inspiruje jen velmi volně. Tahle poznámka bude pro následující text celkem zásadní, proto si ji, prosím, držte v paměti.
Než šla Polednice do kin, hodně jsme o ní psali a titulovali jsme ji názvy jako horor roku, životní role Geislerové nebo nejočekávanější film sezony. Přiznávám, že jsem se těšila možná až nemístně, protože udělat skvělý horor je věc velmi složitá, v našich krajinách pak doslova nevídaná, a trailer vypadal, že slibuje velké věci.
Dostala jsem však jen část těšínských jablíček.
Kdo je Polednice a co je klekání ví u nás téměř každé dítě, nebo by to vědět minimálně mělo. Postava strašidelné bytosti unášející opožděné zatoulané děti se totiž prolíná naším folklórem odjakživa a třeba na malých vesnicích je klekání slyšet dodnes. Je tedy už jen z toho principu jasné, že děj se musí odehrávat v zapadlé dědině uprostřed lánů obilí, kde lišky dávají dobrou noc, autobus tam jezdí dvakrát za den a v noci padá tma tak černá, že si nevidíte na prsty.
Volná inspirace se striktně drží základů
Eliška (Aňa Geislerová) a její dcera Aneta (Karolína Lipowská) se jednoho dne během horkého července zjevily v podobné zemi nikoho, kam je přivedlo nevyřčené rodinné neštěstí naznačené jen v podobě úředních papírů a neustálých otázek děvčátka, když už za nimi přijede jejich táta.
Pro Karolínou Lipowskou se jedná o první roli vůbec, hraje dceru Geislerové Anetu.
V malém domku na kraji vsi, kde mají začít nový život „jen samy dvě“, probíhá mezitím seznamování s místními obyvateli, zabydlování a odkrývání finanční situace mladé matky, což mělo mít zřejmě pro děj nějaký význam, ale nakonec tato linka vyšla zcela naprázdno.
A zatímco Eliška dělá z ruiny domov a každou noc čte dceři pohádku, kterou scénář zručně utne záměrně vždy ve stejném bodě vyprávění, divák nenásilně sleduje na plátně očividnou proměnu Elišky i Anety, kdy obě přijely plné nadějí, ale z jedné se stává běsná saň a z té druhé zase vyděšená laň.
Zatímco Geislerová nesleze z plátna, s Kolářovou šetřili. Škoda.
To vše pod vlivem nejen nepřítomné postavy otce rodiny, ale i setkání s velmi podivnou manželkou starosty vesnice, která si s sebou vleče kříž v podobě dávné tragédie.
Starostova Anežka (Daniela Kolářová), žena děsivého vzhledu i děsivé minulosti, se snaží obě varovat před zlem, kvůli němuž matky přicházejí navždy o děti. Ale jak to tak nutně v podobných filmech bývá, Eliška věřit nechce, což znamená začátek boje o život Anety.
Celý film má komorní obsazení a staví jen na dvou slavných tvářích, Aně Geislerové a Daně Kolářové.
V tomto bodě je nutno vrátit se k úvodu textu a dát vzpomenout na poznámku, že film se má básní Polednice inspirovat jen velmi volně. S každým následným obrazem a dialogem máte ovšem pocit, že tajemná bytost poledního klekání po vás natahuje ruce nejen skrze nutně vyvstalé vzpomínky na školní povinnou literaturu, ale doslova i přes plátno, kdy je zobrazena v plně hororové představě tvůrců.
A přesně tady začínají problémy se žánrem, který se v Česku točí jen výjimečně, a učíme se ho vlastně za pochodu.
Když zvukař zešílí, je to u nás teprve ten pravý horor
Technické řemeslo filmu tady již zvládli. Umí obraz doslova rozpálit žhnoucím vedrem a vůni čerstvé noci nebo pach zatuchlého koutu v domě dostat k divákovi i přes mrtvou kameru, stejně jako zvládli namířit mrazivý prstíček přímo na páteř a pomalu zvedat chloupky na rukou.
Co naopak u nás neumíme, to je diváka správně vylekat, a nenaučili se to ještě ani tvůrci Polednice. A protože se jedná o opakovaný problém, který byl naposledy k vidění v Jáklově Ghoulu, máme za to, že tu jedná o nějaký obecně rozšířený režisérský omyl, že divák se strašně lekne jen tehdy, když na něj z filmu strašně zařveme.
Že Polednice staví na klasických klišé, kdy se nejprve ozve drásavá hudba, která graduje a tím vlastně oznamuje, že teď přijde něco strašného, to nechť budiž odpuštěno, protože je lepší osvědčený postup, než experimenty.
Ale je hloupost stavět zásadní úleky na předimenzovaných zvukových stopách, které tím jen potvrzují tu hrozně divnou českou náturu myslet si, že čím je něco více, tím je toho lépe. Příliš hlasitá hudba a obecně uřvaný zvuk je u Polednice pro citlivější osoby doslova nesnesitelný problém. Kazí dojem, rozbolaví uši a posléze i hlavu, nutí zacpávat uši odporem, nikoliv zakrývat oči strachem.
Věříme tomu, že se snímek stane kinohitem i přesto, že ve scénáři jsou díry jako ementál.
Druhou skvrnou na hábitu Polednice je pak nedotažený scénář. Nemám nic proti filmům „domyslete si sami“, ale u Polednice jaksi chybí vysvětlení jak, proč a kdy. Zvraty jsou příliš náhlé, nic jim nepředchází a zlo, které trýzní Elišku, její dceru Anetu a ďábelskou starostovu Anežku, nestojí na pevných nohou. Celé to pak má za následek zbytečné rozpadnutí děje, rozemele se někde mezi obilnými klasy v poli a do finále si pomáhá nelogickými zásahy shůry.
Ostatně - velkolepé obsazení Daniely Kolářové ve mě osobně vyvolalo stejný dojem, jako když máte hrozný hlad a snažíte se ho zahnat jednohubkou. Zatímco Geislerová z plátna neslezla, matadorka hereckého umění naopak nedostala tolik prostoru, který by si její postava měla zasloužit. Škoda.
Jít na Polednici, nebo ne?
Ano a věřím, že Polednice bude hojně navštěvovaná i přes její nedostatky. Co se týče filmu samotného - není to nic, co byste neviděli už jinde, ale oceníte zde třeba opravdu krásnou kameru a atmosféru plížícího se šílenství, je to prostě čisté dílo. Filmového povaleče Polednice v ničem novém nepřekvapí, ty ostatní diváky zase ničím neurazí a budou spokojeni.
My nejsme hororová velmoc, proto jsme shovívavější i k pomalým pokrokům v žánru, hlavně, že se dějí. A příště tišeji, prosím.
Fotogalerie |
