Každé olympijské zahájení bývá srovnáváno s tím předchozím, nástupní země se snaží svého předchůdce dohnat, přebít, stát se velkolepější, zajímavější, zábavnější.
Brazílie měla těžkou roli. Předchozí letní olympiádu v roce 2012 hostil Londýn a tehdejší ceremoniál režírovaný Dannym Boylem, který představil britskou historii, popkulturu a odkaz světu, nikdo ještě mnoho let nepřekoná. „Boyle vynalezl nový způsob zahajovacích ceremonií,“ psaly tehdy noviny po celém světě. Show nabitá slavnými hvězdami, průmyslovou revolucí, Harry Potterem nebo královnou v roli společnice Jamese Bonda je něco, na co bude svět ještě dlouho vzpomínat a organizační týmy se z něj hodně co učit.
Proto tedy ještě než zahájení v Riu začalo, milovníci těchto galavečerů tušili, že WOW efekt se zcela jistě nedostaví. Věděli to i v Brazílii, nemají totiž světové hvězdy, nemají režiséry oscarových filmů, kteří by jim jako vedlejšák vzali zahájení, a nemají ani dost peněz, aby to všechno mohli zaplatit.
Šli na to tedy od lesa. A to doslova.
Plíce Země, tedy brazilský deštný prales, je největším nevývozním artiklem tohoto státu a jeho katastrofální denní úbytek je problém už i nás všech. Brazílie tedy zvedla varovný prst a vydala se přes televizní obrazovky ke zbytku světa zelenou eko cestou.
Znak míru obrácený vzhůru nohama tvoří strom v kruhu.
Symbolem zahájení se stal původně mírový piktogram nyní obrácený vzhůru nohama, takže tvořil strom v kruhu, tedy znak stromu světa. Jím se pak otevřelo krátké představení historie státu, který je našim reáliím tolik vzdálen.
Namísto na hrané divadlo vsadili Brazilci zejména na tzv. videomapping, promítání obrazců na plochu, diváci tedy mohli vidět ve zrychleném režimu prapůvod světa, kdy se z moře rodily první organismy, přes růst vegetace až po zásadní zlom v dějinách jihoamerické země. To byl první pokus o dojetí diváka a bohužel zůstal i poslední, nadto hanebně nevyužit.
Brazilské zahájení hrálo na city, představilo zejména dávnou historii země.
Indiáni v pralese překvapení nájezdem portugalských objevitelů a pokusy o domluvy mezi původním obyvatelstvem a evropskými mořeplavci musely jistě mnoha lidem způsobit suché polknutí, stejně jako nedobrovolný příjezd tisíců afrických otroků, kteří po stadionu Maracaná těžce chodili s obrovskými černými kvádry na nohou.
Jeden z nejsilnějších momentů zahájení, násilný import afrických otroků.
Minulost, která nechce být připomínána, ale musí, potomci těchto lidí tvoří dnešní barevný brazilský - nebo v tomto případě spíše rijský - svět, následují je další tisíce imigrantů z Itálie nebo početná japonská komunita.
Rio je kosmopolitní město mnoha barev, kultury s mnoha vlivy a také město s mnoha kilometry betonu. Zeleň zmizela a Rio se představilo jako betonový kvádr, jako výtka sama sobě, že rostoucí populace dusí plíce Země.
Parkour se možná jednou dostane na olympiádu, nicméně v Brazílii je to populární sport ulice. A nemohl chybět ani během představení betonové džungle Ria.
Než ovšem eko poselství dosáhlo vrcholu a jeden mohl i uronit slzu dojetím, projevila se národní horkokrevnost a netrpělivost, která v jednom mžiku smetla naléhavost záchrany země, a v tom druhém začalo podivné karaoke s místími umělci a velká taneční party, během níž se po stadionu prošla modelka Gisele Bündchen, jejíž vystoupení bylo zbytečné stejně jako krátké.
Gisele Bündchen se naposledy prošla po pomyslném molu, její vystoupení nedávalo v režii zahájení smysl, pouze jím symbolicky ukončila kariéru.
Na eko symbol stromu v kruhu se ani po této vatě nezapomnělo i během defilé jednotlivých světových výprav a sportovci rovnou na stadionu zasazovali semínka stromů do speciálních kovových beden, jejichž smysl se projevil až na konci celého zahájení.
Bedny se rozevřely a vzniklo z nich pět zelených kruhů.
Zelené olympijské kruhy byly přebity těmi skutečnými pro uprchlíky.
Nicméně celá zelená snaha vyšla vniveč díky těm skutečným barevným kruhům. Olympijským.
Pod nimi soutěží a stadionem prošli lidé, kterým se oficiálně říká Uprchlický olympijský tým. Svět o nich již věděl a svět byl také dle toho řádně naladěn. Tato nálada se dala odsledovat již během reakcí zaplněného stadionu Maracaná. Během představení Izraele se ozval pískot, Palestině zase hlasitěji tleskali. Arabským zemím se dostalo běžného přijetí, u Sýrie byl slyšet povzbuzující křik, u Turecka nadšení slyšitelně opadlo a sami Turci měli na tvářích jen velmi nejisté úsměvy.
Českou výpravu vedl při nástupu jako vlajkonoš judista Lukáš Krpálek.
Olympijské hry jsou místem, kde se bude politika vždycky řešit, ač se snažíme sami sebe přesvědčit jakkoliv, že do sportu takové věci nepatří, nicméně jasným jmenovatelem letošních her není ani samba, ani karneval a ani Rio.
Je to uprchlická krize, je to teror. Uprchlický maličký tým pochodující pod olympijskou vlajkou si zažil potlesk celého stadionu vestoje, vyslechl si povzbudivé řeči organizátorů Her a zhlédl mírová poselství s holubicemi a nadějnými vzkazy od dětí.
Malá skupinka pod olympijskými kruhy zažila potlesk vestoje. Na sakách mají našito R.O.T. - Refugee Olympic Team.
Nikdo si z tohoto zahájení už nebude pamatovat jména lidí, kteří zapálili oheň, vystoupili na celkově nezajímavé ceremonii nebo že brazilské olympijské kruhy byly zelené stejně jako jejich vzácný prales.
Ale možná vejde do dějin jako to, kdy přišel čas lidí, kteří nebudou moci nést vlajku své země, protože žádnou svou zemi už prostě nemají.
Fotogalerie |
