Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Černá kronika
  • Jen pro muže
  • Virál
  • Sport
  • Video
  • Telebrity
  • Tipy na dárky
  • jít naiDNES.cz

    Neuvěřitelný příběh českého Ramba v pekle vietnamské války: Že jsem Čech nevěděli ani moji kamarádi v boji!

    Manuel F. van Eyck | foto: archiv Profimedia.cz

    Manuel Van Eyck (68), který se dříve jmenoval František Vaněček, je unikát nejen svou vizáží, přímočarostí a mluvou protkanou americkými výrazy. Jako dvacetiletý utekl krátce před invazí v roce 1968 z Československa s cílem bojovat proti komunistům. Po internaci v německém utečeneckém táboře se mu nakonec vyplnil sen, dostal se do USA, kde po peripetiích narukoval do války ve Vietnamu. Díky změně jména na Manuel van Eyck získal pražský Franta od spolubojovníků přezdívku „Holanďan“. O roce stráveném na bojišti napsal poutavou knihu. „Byl to nejlepší čas mého života,“ říká v rozhovoru pro TÉMA.

    V knize Pěšákem ve Vietnamu barvitě popisujete každodenní zážitky z patrolování a bojových střetů. To jsou vzpomínky pořád tak živé?

    Psal jsem si pořád deníky. Myslím, že čtrnáct jsem jich měl. Prostě, když jsem měl čas, tak jsem vždy večer poznamenal věci na pár stránek. Co jsem měl k obědu, nebo sériové číslo mojí pušky. Díky tomu jsem mohl napsat tuhle knihu, jinak by si to člověk nemohl pamatovat.

    Prchal jste do Ameriky s velkými ideály o válce. Většina lidí je ale nakonec z války zklamaných. Popisují ji jako velmi špinavou věc. Jak jste jí vnímal vy?

    Já nebyl zklamaný. Vůbec! Byla to nejlepší doba mého života. Satisfaction (Uspokojení, pozn. red.). Splnilo se mi, co jsem chtěl. Bral jsem to jako svojí osobní válku. Kvůli tomu jsem z Československa utíkal. Celkový výsledek toho konfliktu jsem nemohl ovlivnit. To nebyla vojenská prohra, šlo o politiku. Henry Kissinger (tehdejší americký ministr zahraničí, pozn. red.) chtěl Nobelovu cenu za mír a nakonec ji taky dostal. Ale kvůli podpisu mírové smlouvy v Paříži (ten ukončil se nevrátilo zpátky několik tisíc zajatých vojáků. Zajímal jsem se po válce právě o jejich osudy.

    Že jsem Čech nevěděli ani moji spolubojovníci

    Jako jeden z mála měl výsadu - povolení nosit bajonet, který nebyl v běžné výbavě pěšáka.

    Proč jste si před cestou do Vietnamu změnil jméno z Františka Vaněčka na Manuela van Eycka?

    Narukoval jsem ještě jako Vaněček. Do Vietnamu jsem ale nechtěl jít bojovat s českým příjmením, abych v případě zajetí neměl od severovietnamských soudruhů „speciální zacházení“. Samozřejmě šlo i o tom, aby tady v Československu kvůli tomu nebyli perzekuováni moji příbuzní. O mém původu nevěděli ani moji spolubojovníci, pro ně jsem byl „Dutch“ (Holanďan, pozn. red.).

    Ve vietnamské válce poprvé sehrály velkou úlohu helikoptéry.

    Co kdybyste tam potkal původem skutečného Holanďana? To by se vaše krytí muselo provalit, ne?

    Ani ne, řekl bych mu, že jsem se už narodil v USA a holandsky už prostě neumím.

    Výběr příjmení proslulého holandského malíře z 15. století byla jen náhoda?

    Ne. Když jsem byl malý, tak mě bavilo malovat. Snad jsem maloval docela dobře a už tehdy jsem se z recese podepisoval jako van Eyck. Jinak Manuel bylo vedle Františka moje křestní jméno.

    František Vaněček alias Manuel F. van Eyck žije střídavě v Kalifornii a Česku.

    Z Československa jste utíkal dva měsíce před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Podle záznamů z Ústavu pro výzkum totalitních režimů jste se nevrátil z turistického zájezdu do Holandska...

    Byl jsem mladý a vnitřně přesvědčený, že chci bojovat proti komunismu. Taky jsem se v Holandsku hlásil na americkém konzulátu, ale odmítli mě. Krátce nato vtrhly do Československa sovětské tanky a celý svět nám otevřel náruč. Nemohl jsem ale zůstat v Holandsku, tak jsem šel do uprchlického tábora v Německu, kde jsem požádal o politický azyl. Říkal jsem si, že se najde někdo, kdo bude mít stejné smýšlení jako já a bude chtít proti komunismu skutečně bojovat. Za celou dobu jsem tam ale takového Čecha nenašel. Většina našich emigrantů chtěla spíš do Kanady, nebo do Austrálie. Do USA se kvůli válce ve Vietnamu báli jít.

    Proč jste se proti komunismu takhle vymezil? Co se vám osobně přihodilo?

    Myslíte, jestli moje rodina byla perzekuovaná? Ne. Ani já jsem žádný speciální útlak nezažíval. Jen jsem prostě považoval komunismus za velmi špatný. Samozřejmě jsem odmala poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. A

    etl jsem i spoustu knížek o československých letcích, kteří bojovali za druhé světové v Anglii. A také jsem věděl, jak s nimi komunistický režim zametl. Třeba s panem Františkem Fajtlem (válečný pilot, který působil jak v Anglii, tak později v československé letecké divizi sovětské armády. Po komunistickém převratu byl propuštěn z armády, zatčen a bez soudu 1,5 roku vězněn na Mírově. Po roce 1989 byl povýšen na generála. Zemřel v roce 2006, pozn. red.). On byl takový můj vzor. Já jsem za ním ještě za komunismu tajně přijel a navštívil ho. Vloni jsem se o tom bavil s jeho manželkou, kterou jsem potkal na Hradčanech při vzpomínkové akci. Pak po roce 1989 jsem mu přinesl takovou velkou knížku s názvem After the battle (Po bitvě). Je to taková pravidelná publikace, která zveřejňuje příběhy a případy, které se tehdy staly. Zrovna teď, v srpnovém vydání, mi tam vyšel článek o mém pátrání po nezvěstných amerických vojácích, zajatých v Československu během druhé světové války.

    Měl jsem štěstí, že jsem tu válku stihl

    Popisujete důvody útěku, ale takových lidí byla spousta a málokdo to chtěl řešit tak radikálně jako vy.

    Bral jsem to velmi vážně. Cítil jsem, že jediná možnost, jak něco udělat, je jít do Vietnamu, což pro mě představovalo bojovat proti mezinárodnímu komunismu. Nebyl jsem ten typ, který dneska dostane osvědčení, že byl bojovník proti komunismu, protože ho kdysi zavřeli za to, že si dali s kamarády v hospodě tři piva a napsali na zeď, že režim stojí s odpuštěním za hovno. Já jim to neberu, ale porovnávat skutečný boj s těmito klukovskými hrami? Odpusťte, já tím pohrdám. Chápete?

    První dny ve Vietnamu. Manuel F. Van Eyck vzpomíná na brutální horko a vlhkost vzduchu.

    Tak ne každý chce jít do války...

    Byl jsem idealista a měl jsem to štěstí, že jsem se nakonec mohl toho konfliktu účastnit. Byla to moje private war, moje osobní válka.

    Ve své knize popisujete, že jste byl jediným Čechem, který se války ve Vietnamu aktivně účastnil. Máte to nějak ověřené?

    Je možné, že tam v americké armádě bojovali třeba potomci dávných českých emigrantů, ale nikdo, kdo prchal v tom roce 1968. I když nakonec jsem před lety nalezl ještě jednoho Čecha. V Lidových novinách otiskli článek o Čechoameričanovi, který byl také ve Vietnamu. On byl ovšem u marines, u námořní pěchoty. Kontaktoval jsem reportérku a přes redakci se s ním spojil. Kousek odtud jsme se v Praze sešli a mluvili spolu asi hodinu.

    Jak je možné, že jste do americké armády mohl narukovat jako uprchlík?

    To nebylo jen tak. Nejdříve jsem měl touhu, že budu pilotem. Ještě když jsem byl v imigračním táboře v Německu, mi ale odepsali, že to není možné. Že nejsem americký občan a nemám vysokou školu. Uvědomil jsem si, že než by se tohle všechno podařilo udělat, může válka skončit. Proto jsem se snažil co nejrychleji dostat do USA. Což se mi povedlo v lednu 1969. Hned jak jsem přijel, tak jsem se snažil narukovat. Přišel jsem do odvodové kanceláře, jenže jsem neudělal test z angličtiny. Dali mi na zlepšení šest měsíců. Tak jsem chodil intenzivně po večerech do školy pro cizince. Pořád jsem angličtinu šprtal a díval se na filmy, abych to co nejrychleji vstřebal. Napodruhé jsem už při odvodu jako dobrovolník prošel. Odveleli nás na výcvik do Fort Knox. I po výcviku mě kvůli mému původu prověřovali, ale nakonec jsem se v prosinci 1970 stal americkým občanem a v července 1971 mě nasadili do Vietnamu. Strávil jsem tam dvanáct měsíců. (Vytahuje sadu fotografií, které ve Vietnamu pořídil)

    Na téhle fotce váš spolubojovník kope v džungli nějakou jámu. Proč to?

    To bylo na záchod. Na velkou. Vidíte, nikdo se mě nikdy neptal na to, kam jsme chodili na záchod. Tak tady to vidíte. Během pochodu to samozřejmě nešlo. Když jsme tábořili, tak člověk poodešel a vykopal si lopatkou takovouhle jámu a tam si došel. Pak to musel zpětně pečlivě zakrýt. Aby nepřítel nevěděl, kudy se pohybujeme. No a na téhle fotce mám už úplně zničené boty. Ty jsme museli měnit po půl roce.

    Ve vietnamu byl nejdůležitější ručník

    Když mluvíte o botách, veteráni tvrdí, že dobré ponožky, nebo onuce, jsou pro pěšáka to vůbec nejpodstatnější.

    Vždycky jsme si brali troje extra ponožky s sebou. Samozřejmě nohy dostávají v tý džungli strašně zabrat. Chvilku jdete v mokru, chvilku ve výhni a všechno to na vás pracuje. Kamarádi s tím měli problémy, ale já ne. Přičítám to tomu, že jsem nepoužíval pudr, který byl mezi vojáky tolik oblíbený. Když si ale zapudrujete nohy, tak se ten prášek změní v mazlavou hmotu a noha nemůže pořádně dýchat. Nejdůležitější ze všeho byl ale ve Vietnamu ručník. Člověk ho měl neustále kolem krku, aby sál pot. A když bylo prudké slunce, tak jste si ho mohl hodit přes hlavu, abyste nedostal úpal.

    Nejslavnjší fotografie z vietnamské války, kterou pořídil v roce 1972 Nick Ut po bombardování vesnice napalmem.

    Máte z té doby spoustu snímků. Co jste měl za fotoaparát?

    Takový jednoduchý Kodak, do kterého se zandala kazeta na 27 obrázků. Žádná automatika, žádný blesk. A před každým snímkem jsem to musel ručně natáhnout. Často jsem to fotil třeba i za běhu a v dalších krkolomných pozicích. Tím je to možná unikátní. Třeba tady sedím před ošetřovnou, když jsem právě prodělal jedenáctidenní malárii.

    Vy jste byl nakonec i zraněný, že?

    Tak naštěstí mi to neutrhlo ruce, nebo nohy, jako jiným lidem. Ale jo, mám zranění tady na ruce, proto ji nemám dodnes zcela funkční. Střepina z minometné střely. V té situaci funguje adrenalin tak, že člověk necítí bolest nebo strach. To řeší, až když se zastaví. Nakonec pro mě přiletěla helikoptéra.

    Jaké bylo vrátit se z války do běžného života?

    Samozřejmě těžké. Každý voják, který se vrátil z Vietnamu, byl jiný. Já býval idealista, zpočátku i trochu naivní klučina. Ten prožitek z války, ten stres, vás ale změní. Dostal jsem pak žaludeční vředy, bylo to nepříjemné.

    Co deprese?

    Ty měl, myslím, každý. Ostatní kluci, co se vrátili, měli doma v Americe rodiny, manželky, holky. Ale já nikoho. Jenom jednoho bratrance. Snažil jsem si vymýšlet program, ale dostal jsem se do situace, kdy mě deprese pohltila. Jednou jsem dokonce takhle blbnul s pistolí, nechci říct, že jsem se chtěl přímo zabít, ale měl jsem takové nutkání.

    Co jste dělal dál?

    Šel jsem do Afriky. Do Rhodésie (dnešní Zimbabwe, pozn. red.) Taky tam proudily komunistické bojůvky z Mozambiku.

    Pátral jsem po Američanech, které zavlekli do Česka

    To jste byl žoldák?

    Ne, voják. Byl jsem oficiálně přijatý do rhodéské armády. Ale když jsem viděl jejich přístup k té válce a ten rasismus, uvědomil jsem si, že musí prohrát a odešel jsem. Byl jsem tam necelý rok.

    Po návratu z Vietnamu trpěl depresemi a nakonec se nechal naverbovat do války v africké Rhodésii, dnešním Mosambiku.

    Proč jste v knize nepopsal i tohle?

    Mám sice také deník, ale nemám tolik fotek. Po cestě do Afriky jsem se stavil v brazilském Riu de Janieru na takový fun time, jak to říct - dovolenou. Seznámil jsem se s jednou krásnou dívkou. Když jsem se loučil, tak chtěla, abych jí dal něco na památku. Tak jsem jí dal ten Kodak. Já měl foťáky dva. Kazetový Kodak a ještě jeden, do kterého se musel natočit film. Ten jsem si bohužel nechal a mnohokrát se mi stalo, že to nechytlo film do cívky a já vlastně nic nevyfotil.

    Manuel Van Eyck (68)

    Narodil se 16. října 1947 jako Manuel František Vaněček. Z Československa uprchl jako dvacetiletý v roce 1968. Přes německý utečenecký tábor se dostal do USA, kde koncem roku 1970 dostal americké občanství. Coby dobrovolník pak v roce 1971 odešel v uniformě US Army bojovat do Vietnamu. Jako příslušník speciální 101. vzdušné výsadkové divize tam dvanáct měsíců válčil v džungli. Po návratu do USA trpěl depresemi a nakonec se nechal naverbovat do armády africké Rhodézie, která bojovala s mosambickými komunistickými bojůvkami. Ve Spojených státech potom vystřídal několik zaměstnání a od roku 1982 se věnuje i pátrání po nezvěstných amerických vojácích z druhé světové války a z vietnamského konfliktu. Střídavě žije v Kalifornii a v Česku. Mj. napsal knihy Pěšákem ve Vietnamu a Zemřeli jsme pro Anglii.

    Ve filmu Krvavý diamant s Leonardem DiCapriem šéf žoldáků vysvětluje červenou půdu při občanské válce v africké Sierra Leone v nadsázce tím, že je ta země nasycená krví...

    Ta červená půda byla v Rhodézii první věc, co mě zaujala. Moc jsem o tomhle nemluvil. Ono to nebylo asi úplně legální, že jsem tam šel jako americký občan. Navíc já se po téhle zkušenosti vrátil a pracoval jsem jako civilista pro americkou armádu. Nakonec jsem v době íránské krize (v listopadu 1979 několik set rozvášněných íránských studentů obsadilo velvyslanectví USA v Teheránu, kde zajali 66 amerických rukojmích, pozn. red.) znovu nastoupil do US Army.

    Pracoval jste někdy pro americké tajné služby?

    Někteří mě z toho obviňují, ale není to pravda.

    A pak jste dělal co?

    Věnoval jsem se pátrání po nezvěstných vojácích z vietnamské války. Dal jsem se dohromady s rodinami bývalých zajatců sdružených v organizaci Prisoners of war listed as missing in action (POW/MIA; Vězni války, vedení jako ztracení v akci, pozn .red.). V roce 2002 jsem tady v Česku taky hledal informace o Američanech zavlečených sem z Vietnamu.

    Sem? To zní trochu absurdně.

    Ani ne. Když v roce 1968 uprchl z Československa komoušský generál Šejna, vypověděl před Kongresem, že je viděl, jak je přivezli do nějaké vily v Dejvicích. (Komunistický generál Jan Šejna byl oblíbencem Antonína Novotného. Když Novotného vystřídal na postu prvního tajemníka KSČ Alexander Dubček a přišlo „Pražské jaro“, Šejnu prokuratura obvinila z kšeftování s nedostatkovým jetelovým osivem. Šejna i s důležitými dokumenty, které pak předal CIA, uprchl do USA. Historici ho hodnotí jako prospěcháře a lumpa, který utekl nikoli z přesvědčení, ale před vězením. Zemřel v New Yorku v roce 1997, pozn. red.). Zkoušeli jsme různé instituce, ale například kontrarozvědka nám odmítla přístup do archivu. Nepodařilo se nám to proto doložit.

    Vy ale děláte i na jiných příbězích...

    Po revoluci v roce 1989 jsem třeba hledal také záznamy o amerických pilotech vězněných v protektorátu. Všelijaké pátrání je obecně můj velký koníček. Dělal jsem třeba i na případu nezvěstných Čechů v Albánii (trojice studentů, dva chlapci a jedna dívka, se v roce ztratila v albánských horách. Přes rozsáhlé pátrání se je nikdy nepodařilo nalézt. O osm roků později srbští vyšetřovatelé zkoumající válečné zločiny prohlásili, že se mladí Češi stali obětmi gangů obchodujících s lidskými orgány, pozn. red.). Myslím, že jsem nalezl místo, kde k tomu došlo.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 13:58 sobota 24. prosince 2016. Anketa je uzavřena.

    • Super
      51
    • Haha
      11
    • Trapas
      11
    • Sladký
      11
    • Tvl
      11
    • Cože
      8