Věznice Quezon ve filipínském hlavním městě Manila patří k nejhorším na světě. V rozpadající se budově plné plísní se tísní přes 3800 vězňů. Maximální kapacita je přitom necelých 800 lidí.
Kvůli nedostatku místa musí vězni spát i na schodech. Ani to nestačí a tak se ve spánku musí střídat. Odpočinek zde probíhá doslova na směny.
Postele jsou pro stovky vězňů nedosažitelným snem. Vyspat se musí na venkovním betonovém dvorku bez ohledu na počasí.
O volné místo se často strhnou vyhrocené rvačky, které končí těžkými zraněními. Zabrat někomu jeho místo se rovná podepsání vlastního rozsudku smrti.
Vězni se navzájem stříhají a holí, často jen nabroušeným kusem plechu. Stačí kolegu naštvat a podřízne vám krk.
Každý den musí vězni začínat a končit povinnou rozcvičkou. Při té nemají kolem sebe ani prostor na rozpažení.
Umývání nádobí, praní prádla i osobní hygiena, to vše probíhá v jednom korytě. Spíše než umývárnu připomíná stoku.
Vězni si musí sami vařit v primitivní kuchyni. Teplou vodu zároveň používají k mytí. Soukromí je zde neexistujícím pojmem.
Dozorci jsou oproti naprosté převaze vězňů zcela bezmocní. Jakýkoliv pokus o vzpouru by neměli šanci ustát. Proto zde nikdo nevydrží pracovat moc dlouho.
Jediným zpestřením fádního života za mřížemi v otřesných podmínkách je občasná hra basketbalu.
