Ten systém je možná krutý. Jenže jak praví staré klišé: Je pro všechny stejný. Češi odjíždí z Moskvy, aniž prohráli jediný zápas v klasické hrací době. Padli jen dvakrát v samostatných nájezdech.
Mimo to ve skupině zdolali silné Švédy i pyšné domácí Rusy.
Česko zase pobláznil hokej, mohl za to tým plný neznámých hráčů. Ti se vrhali do bitev po hlavě, za první přikázaní označili trenéři útok.
Přišly velké výhry ve skupině, ale na jejím konci také varování. Nepovedený duel s Dánskem (poprvé v historii) a zapeklitý souboj se Švýcarskem, které letos patří mezi nejslabší účastníky vrcholného turnaje.
Pak přišlo včerejší čtvrtfinále. Kdo projde, zahraje si o medaile, to je známka štěstí. Kdo ne, jede domů jako zpráskaný pes. Jsou to Češi. Zaslouženě. S USA neuspěli stejně jako na domácím mistrovství v roce 2004.
Se čtvrtým týmem základní skupiny hrané v Petrohradu prohráli zaslouženě. Nic na tom nemění fakt, že gól Američanů neměl platit kvůli ofsajdu. Zámořský tým, v němž jsou i hráči z univerzit, byl lepší. Postupně navíc přitápěl pod kotlem, byl čím dál nepříjemnější.
Reakce však nepřišla. Chyba byla ve dvou zásadních složkách českého národního mužstva.
Zaprvé to byly očekávané opory, především první útok. Tomáš Plekanec, Roman Červenka a David Pastrňák se neprosadili. Měli šance v přesilovkách, ale vše marné. Pastrňák dokonce v prodloužení ani nechodil na led.
Zadruhé to byli celý turnaj chválení trenéři Vladimír Vůjtek, Josef Jandač, Jiří Kalous a Jaroslav Špaček. V rozhodujících chvílích jim chyběla odvaha. Bylo jasné, že sázka na zavedené složení útoků tentokrát neklape. Trenéři věřili dál a dál, byť bylo potřeba promíchat sestavu, okysličit ji změnou.
Nic takového se nestalo. Proto mají Češi po sezoně.
