Dneska je Miroslav Etzler sice hercem na volné noze, ne vždy tomu ale tak bylo. Před mnoha lety patřil do souboru Národního divadla.
„V Národním jsem šel z role do role. Vzpomínám, jak jsem se v Krobotově slavné inscenaci Rok na vsi objevil po boku hereckých legend Josefa Kemra, Radovana Lukavského, Vladimíra Ráže, Josef Vinkláře nebo Borise Rösnera. Tam jsem zažil něco, co už se asi nezopakuje, z představení odcházeli nadšení jak obyčejní diváci z Horní Bečvy, tak profesoři z filozofické fakulty. Jenže já jsem v té době hrál v tolika představeních, až jsem se přistihl, že chodím do divadla jako do fabriky,“ zavzpomínal v rozhovoru pro server Aktuálně.cz Etzler, který přiznal, že mu úspěch časem stoupl do hlavy.
„Herci kolem třicítky bývají hodně sebevědomí. Když jsme zkoušeli Durychovo Bloudění, říkal jsem si: já to dělám tak dobře, že by se o tom mělo všude mluvit. Bohužel jsem v té době začal taky hodně pít. Velká ambice se spojila s velkým floutkovstvím a když se to sečetlo, po jedné dost dramatické situaci jsem prohlásil, že končím,“ říká herec s tím, že si myslel, že po něm ihned sáhnou všechna pražská divadla. To se ale nestalo a on se musel vrátit zpátky s prosíkem.
„Napsal jsem tedy šéfovi činohry dopis a poprosil ho, aby mě vzal zpátky. On to udělal a já jsem v angažmá vydržel jen další dva měsíce. Byl jsem tehdy fanfarón, rozhazoval jsem kolem sebe rukama,“ vzpomíná Etzler.
Až za čas prý vystřízlivěl a uvědomil si, že existují lepší a disponovanější herci než je on.
I když dnes již není tím nabubřelým floutkem, jakým býval, angažmá v Národním divadle by prý nepřijal. A to kvůli podle něj špatnému vedení divadla ředitelem Janem Burianem.
„Možná jsem staromilec, ale pro mě jako herce je smutné sledovat, kam se dostalo Národní divadlo,“ vysvětlil Etzler, který se cítí svobodně už jen na volné noze. „Považuji za amorální, že se v něm přestaly ctít tradiční hodnoty, ztratil se respekt k prostoru, který měl bohatou historii, cizeloval se a utvářel.“
Fotogalerie |
