Nebál se začít nový život v cizí zemi, nedostali ho nacisté ani komunisté, nezalekl se divokých šelem v džungli. Život třiadevadesátiletého Leopolda Pospíšila byl jedno velké dobrodružství. Americký právník a právní antropolog (tedy zkoumá vznik, vývoj a fungování práva v různých kulturách světa, pozn. red.) českého původu obdržel cenu nadace Neuron za celoživotní přínos vědě. Metálů a ocenění by si ale zasloužil mnohem víc.
Leopold Pospíšil (uprostřed) spolu s laureáty vědecké ceny Neuron.
Ve druhé světové válce se jako mladík spolu s kamarády přidal k protinacistickému odboji. „Většinu z nich postříleli nebo poslali do koncentráků, těmi prošel i můj táta,“ vzpomíná na mládí Pospíšil v rozhovoru pro web Olomouc.eu. Jemu se podařilo vyhnout jak smrti, tak uvěznění a v rebelování pokračoval i po komunistickém puči v roce 1948.
Tehdy byl jedním ze studentských vůdců, kteří organizovali pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše proti přijetí diktátu KSČ. Přiznává, že byl radikálnější, než ostatní. „Já chtěl všechny ty komunisty postřílet, samopaly jsme měli, kamarádi mi to ale vymlouvali, že přece nejsme vrazi. Po letech v emigraci jsem si říkal, že jsme to tehdy měli udělat,“ líčí.
K odchodu z domoviny ho donutil zatykač, co na něj byl vypsán. Když se dozvěděl, že policie už zatkla jeho otce a pro něj si právě jde, sebral jen vysvědčení z univerzity a gymnázia, učebnice jazyků a pospíchal do Prahy, odkud chtěl utéct do Německa. Neměl s sebou prý ani náhradní spodní prádlo.
Dceru neviděl 20 let
Z Československa nakonec utekl spolu s manželkou, tehdy dvouletou dceru tu ale museli nechat. Příbuzným, u kterých holčička nakonec zůstala, totiž StB vyhrožovala, že pokud dítě zmizí, půjdou všichni do vězení.
Pospíšil přednášel 40 let na univerzitě Yale, kde také vystudoval antropologii.
„Ještě horší pro mě ale byla zpráva, že jeden muž utíkal přes hranice s dítětem a šlápl na minu, ta vybuchla, jeho to zabilo a tomu dítěti to utrhlo nohy v kolenou. To jsem prostě nemohl,“ popisuje jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Se svou starší dcerou (s manželkou mají ještě jednu) se shledal v Innsbrucku, když jí bylo už 22 let.
Život ve Státech byl pro Pospíšilovi zprvu dost náročný. Studovaný muž musel přijmout práci na statku, být pravým kovbojem ho ale prý nesmírně bavilo. Pracoval také jako pekař, chvíli i jako hrobník. V roce 1956 byl přijat jako profesor na prestižní univerzitu Yale a tam vyučoval až do začátku 90. let.
Bílý bůh domorodců
Jedním z největších a nejzásadnějších úspěchů Pospíšilovy kariéry bylo to, že se mu podařilo proniknout do kmene Kapauků na Papui-Nové Guineji. Když začal studovat antropologii, vadilo mu, že žádný z velkých antropologických právníků nestudoval jinou, než evropskou společnost.
Domorodí Kapaukové (na snímku) považovali Pospíšila za nesmrtelného kvůli jizvě po operaci. Domnívali se, že jde o ránu od kopí, kterou zázračně přežil.
Chtěl se vydat někam, kde lidé nikdy neviděli bělocha, a tak vyrazil na korálový ostrov Biak na Nové Guinei. Zprvu ho od výpravy všichni odrazovali, do domorodého údolí, kde se nakonec na rok a půl usadil, ho původně doprovázelo přes 100 ochránců.
Během života v kmeni se snažil domorodcům plně přizpůsobit. Nechodil nahý, ale v krátkých šortkách. Kapaukové byli prý nejvíce fascinováni jeho jizvou po operaci, kterou měl na břiše. „Mysleli si, že je to rána po kopí nebo dýce, kterou jsem přežil. Navíc jsem byl bílý a bílá je pro ně jen mrtvola. Než jsem se naučil jejich jazyk, začala o mě kolovat fáma, že jsem nesmrtelný,“ vypráví o životě v divočině Pospíšil.
Z Pacifiku se Pospíšil přemístil mezi Eskymáky.
Chtěli mu tehdy namluvit sedmnáctiletou nevěstu, lákavé představě ale odolal. Z Papui-Nové Guineji se přemístil k Eskymákům, kde byl ale jen na léto. Vrátil se do Spojených států a výsledky jeho výzkumů jsou dnes považovány za jedny z nejzásadnějších v oboru právní antropologie.
Dnes už se muž na dobrodružné cesty nevydává. Žije v New Havenu v Connecticutu a „pouze“ přednáší, mimo jiné i na Karlově univerzitě. Do Česka totiž od revoluce jezdí pravidelně každý rok. I když většinu života strávil jinde, svou rodnou zem totiž stále miluje a považuje za svůj domov.
Fotogalerie |
