„Odvážné Češky se vydaly do Sýrie zachytit hrozivou tvář války. A zažily i útok ISIS!“ Syrský výlet Lenky Klicperové a Markéty Kutilové na nás v posledních týdnech skákal ze všech koutů internetu.
Jeden měl z toho blahořečení skoro až pocit, že holky oblékly maskáče, popadly samopaly a samy se postavily do první linie po bok kurdských bojovníků.
Snaha o jakoukoliv osvětu je samozřejmě skvělá. Vyjet do neznáma s touhou zdokumentovat válku, která zuří sice daleko, ale fakt není dobré zavírat před tím oči, to je taky super.
Nějak se ale nejde ubránit dojmu, že to celé byla vykalkulovaná snaha se zviditelnit.
Když se dívám na fotky, co dámy sdílí na sociálních sítích, některé z nich mají výpovědní hodnotu a snad i sílu, většinou je to ale jeden úsměv vedle druhého. Skoro, jakoby šlo o netradiční fotečky do dovolenkového alba.
Co kdyby tam během pořizování jednoho takového obrázku přilétl granát? Co kdyby jedna z nich byla na místě mrtvá? Pořád by byla Sýrie plná „milých a laskavých lidí“, jak psaly v jednom z deníkových zápisků, skrze něž cestu dokumentovaly?
Buď Lenka a Markéta nebyly v až takovém centru dění, jak to vypadá - v tom případě není důvod dělat kolem toho takové haló. Nebo si tak úplně neuvědomily vážnost situace - některé jejich fotky a poznámky pak ale působí trochu směšně a celá cesta (a z ní vzešlá reportážní příležitost) nevyužitě.
Máte-li jiný názor, mohly by vás zajímat texty kolegy Michaela Běláka tady a tady.
Ten Lence a Markétě fandí. Já jim to dobrodružství až tak nežeru.
