Mezinárodní organizace Lékaři bez hranic už přes čtyřicet let poskytuje zdravotní pomoc obětem humanitárních a přírodních katastrof, válečných konfliktů a epidemií. Lékaři bez hranic fungují i v Česku a právě teď seznamují veřejnost se svou prací na náměstí Míru v Praze.
Jméno náměstí na pražských Vinohradech je pro výstavu symbolické, jelikož Lékaři bez hranic často pracují tam, kde se o míru nedá příliš hovořit. Své o tom ví i mladá doktorka Marcela Hornišová, která spolu se svými kolegy výstavou provází návštěvníky.
Pro sebelítost není prostor
„Už od mala byl můj sen pracovat pro Lékaře bez hranic. Studovala jsem v Česku a po škole měla praxi na interně vlastně jen proto, že je to nutnou podmínkou pro práci na misích. Hned jak to šlo jsem poprvé odletěla,“ představuje se naše průvodkyně.
Výčet zemí, které Marcela s Lékaři bez hranic navštívila je pozoruhodný. Pomáhala zachraňovat lidské životy například v Lesothu, Indii nebo Jižním Súdánu, kde na vlastní kůži viděla lidské utrpení v těch nejzuboženějších koutech světa.
„Poprvé je to pro každého šok, na to co na misích vidíte se nejde předem připravit. Ale na žádnou lítost ani sebelítost není prostor. Člověk musí od první chvíle fungovat prakticky 24 hodin denně a naučit se improvizovat často s minimem prostředků. Mnozí lidé to po návratu z první mise vzdají, že to není práce pro ně,“ říká Marcela.
Sama se řadí do druhé skupiny lidí, kteří zkusili práci pro Lékaře bez hranic. Drobná neohrožená blondýnka dle svých slov je jednou z těch, kteří práci na misích propadli. „Chytne vás to a nepustí. Z té práce se stane náplň Vašeho života. Akorát teď si musím dát na nějakou dobu pauzu,“ říká mladá doktorka a ukazuje na své těhotenské bříško.
Práce na misi je podle Marcely nesmírně náročná jak fyzicky, tak psychicky. Sama prý po návratu k psychologovi nešla jen proto, že nevěřila tomu, že někdo, kdo řeší partnerské vztahy, by byl vůbec schopen pochopit, co kdesi v zemích třetího světa prožívala.
„Každý se s tím ohromným stresem vyrovnává po svém. Já třeba docela hodně kouřila nebo jedla čokoládu. Pak strašně pomáhá, když ta skupina, se kterou tam jste, drží při sobě a třeba za vámi někdo přijde a obejme vás,“ popisuje Marcela zvládání stresových situací.
Co se dotýkání týče, vypráví lékařka o realitě mise boje s epidemií eboly v západní Africe. „Platil tam striktní zákaz dotýkání se druhých osob, jelikož ebola se přenáší velmi rychle. Dva měsíce bez lidského doteku a pak ještě 42 dní v karanténě po návratu. To leze člověku na mozek.“
Ohňostroje mi připomínají válku v Jižním Súdánu
Na dotaz, zda práce pro Lékaře bez hranic leze na mozek tak, že člověku změní život, odpovídá Marcela, že opravdu se člověku změní pohled na svět.
Sama prý nesnese pohled na zbraně, vadí jí vojáci v ulicích a úzkostné pocity v ní vyvolává i novoroční ohňostroj. Výbuchy totiž oživují vzpomínku na propuknutí války v Jižním Súdánu uprostřed mise, které se účastnila.
Během samotné prohlídky interaktivní výstavy návštěvníkům Marcela a její kolegové ukáží jak se léčícholera a ebola, jak probíhá léčba podvyživených dětí, očkovací kampaně nebo i v jakých podmínkách chirurgové Lékařů bez hranic operují.
To vše pomůže pochopit, jak těžkou práci tito odvážní lidé musí vykonávat.
Sama Marcela se teď nějakou dobu plánuje věnovat rodině. S manželem, který s ní přečkal všechny její zahraniční mise, čeká potomka a přiznává, že s dětmi je práce na misích mnohem složitější.
Chce ale i dál pomáhat jak jen to půjde. „Třeba až děti budou starší a budou mě zlobit, tak se odletím uklidnit někam na misi,“ uzavírá s humorem Lékařka bez hranic Marcela.