Bratři Julián a Vojtěch Pokošovi dělali špinavou práci pro podnikatele Štefana Jandu. Ten v devadesátých letech podnikal i ve výběru výpalného, k čemuž služby obou Romů využíval. V době, kdy se rozhodli vydírat podnikatele Antonína Vlasáka, už málem sklapla past. Jenže kvůli pravděpodobnému korupčnímu boji uvnitř plzeňské policie se situace vyvinula jinak.
Plánovaný zásah a zatčení zločinců jednotkou URNA bylo na základě pokynu policejního důstojníka o dva dny odloženo a v mezičase mělo dojít k popravě nepohodlných zločinců. Právě z Jandových zdrojů totiž měli být někteří policisté podpláceni.
Všechno by bylo vyšlo, kdyby jeden člověk zázrakem nepřežil – Vojtěch Pokoš. Ten nakonec vypověděl, že na něj střílel Jiří Kajínek, ovšem jeho výpověď měla řadu trhlin. Navíc je pravděpodobné, že korunní svědectví bylo vyměněno za beztrestnost Pokoše v dalších kauzách.
Po převozu do nemocnice žili ještě oba bratři Pokošové. Vojtěch měl v sobě několik střel. „Nepamatuji si už přesně, jestli měl v sobě čtyři nebo pět ran. Dvě nebyly život ohrožující,“ řekl Blesku tehdy ošetřující lékař Marcel Hájek. „Čtvrtá šla nahoru do zad. Tam jsme nechápali, že přežil – střela mířila přímo na srdce. Ale vlétla do lopatky a střela se odchýlila.“
Od lopatky se střela odrazila a směřovala do krku, kde se zastavila o krční obratel. Jenže právě tuhle kulku mu lékaři v těle nechali: „Tu tam Vojtěch ještě pořád má. Nevyndavala se, protože by se mu tam mohla poškodit spousta struktur. Ona se zapouzdří a nezlobí to. Měl obrovskou kliku, že to nešlo ani do srdce, ani do míchy.“
Julián Pokoš takové štěstí neměl, kulka mu prolétla zezadu hlavou a vyrazila oko. Přesto ještě poměrně dlouhou dobu žil i s tunelem v hlavě. „Lidé si obvykle myslí, že takové zranění znamená okamžitou smrt, ale tak to nemusí vždycky hned být,“ upřesnil lékař.
Fotogalerie |
