Po předchozích schůzkách už mě trochu omrzelo s každým objektem mého pozorování rozvádět dalekosáhlou konverzaci a trávit tím hodiny volného času, a tak mi přišlo vhod, když mi Jiří (34) let z Brna napsal, zda bych nešla na kávu.
Poprvé jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Neměla jsem představu, jaký má tenhle chlápek temperament, smysl pro humor, zda-li je mluvný nebo spíš introvert, prostě nic. Pro jistotu jsem mu tedy předem napsala, že mám čas jen hodinku, abych se vyhnula případnému dlouhému vysedávání s někým, kdo mi evidentně nic neříká.
Na sjednané místo v centru Prahy jsem dorazila pro tentokrát o pár minut později, on už byl na místě. Poznala jsem ho na první pohled a vyrazila mu naproti. Působil sympaticky, ale dost odměřeně. Tak trochu studený psí čumák, doufala jsem však, že se rozkouká a všechno proběhne, jak má.
Můj optimismus se dal však na ústup ve chvíli, kdy navrhl, že půjdeme do obchodního centra, že je tam plno kaváren.
Pravidlo č. 1: Nikdy nezvěte dívku na rande do obchodního centra. Fakt ne!
Nechtěla jsem dělat vlny, a tak jsem souhlasila. Bloumali jsme mlčky širokými bulváry obřího obchoďáku a já měla chuť otočit se na podpatku a odkráčet. Pak mi však jakýmsi gestem pokynul, že zde bychom mohli zakotvit. Částečně v naději a částečně rezignovaně jsem ho tedy následovala.
Posadili jsme se do útulné kavárny, já si oddychla a začala zvesela rozvádět konverzaci. Jiří pracuje přes týden v Praze jako stavební inženýr, na víkendy se většinou vrací do rodného Brna, kde žije s rodinou. V ten moment mě ještě nenapadlo, co přesně je rodinou míněno. Naivně jsem si myslela, že tam dojíždí například za rodiči.
Omyl.
„Víš, abychom tu neplkali jen tak na prázdno, rád bych ti na rovinu řekl, že nehledám trvalý vztah,“ uvedl svou řeč Jiří. „Mám v Brně manželku a tříletou dceru. V Praze hledám jen povyražení,“ dokončil, co začal a já paralyzovaná jen udiveně mlčela.
To ho nejspíš motivovalo, aby mi celou situaci ještě lépe objasnil:
„Neber si to nějak špatně, prostě se mi hrozně líbíš a mně je tady v Praze občas po večerech dost smutno. Můžeme spolu chodit občas třeba i do kina...“
Chvíli jsem jen mlčky hledala slova, pak jsem se však rozhodla vystoupit z toho udiveného oparu a zanalyzovat situaci: „Takže ty máš vlastně spokojenou rodinu, s manželkou vám to klape, jen si hledáš milenku, chápu to správně?“ táži se, abych celé situaci s jistotou porozuměla.
„Ano, tak nějak to je,“ odpověděl a já po předešlých eskapádách nehodlala s tímto člověkem nadále ztrácet čas, což jsem mu také sdělila a odešla.
Nebránil mi. Nejspíš si to vyložil jako ne, děkuji, nemám zájem, aniž by v mém odchodu spatřoval jakýkoliv hlubší podtext s nádechem nemorálnosti.
Pojímá mě skepse.
Fotogalerie |
