Podle pamětníků byl 7. července krásný slunečný den. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by snad něco mohlo letní idylku v hornickém městě Havířov narušit. A to bohužel ani ve chvíli, kdy už začala největší poválečná důlní tragédie nabírat spád.
Když jeden z horníků ranní směny, jehož identita nebyla nikdy odhalena, procházel chodbami, zřejmě nevědomky ramenem zavadil o spouštěcí mechanismus dopravníku a uvedl ho provozu. Jenže si toho kvůli hluku nevšiml a problém nezpozoroval ani nikdo jiný, protože ve třetím patře dolu se v ten den netěžilo.
Na první pohled je možná omylem spuštěný dopravník banální záležitostí. Jenže po válce se do dolů zavedla nová technika a dopravní pásy byly gumové a hořlavé, a když se nehlídaný dopravník zasekl, netrvalo dlouho a guma se neustálým třením vznítila.
Na odpolední směnu pak dorazilo 338 horníků. Podivného zápachu si však jen pár z nich všimlo až kolem půl čtvrté, navíc když se jeho původ vydal jeden z vedoucích hledat, neuspěl. Nenapadlo ho totiž, že může pocházet z uzavřeného třetího patra.
Na první hlášení podezřelého zápachu navíc zprvu vůbec nereagoval dispečink. Přitom kdyby podle předpisů jeho pracovníci neprodleně zavolali hasiče, mohli tím předejít ohromné tragédii. Ta už se v tu chvíli nezadržitelně blížila.
Odsouzeni na smrt
Místo o několik hodin dříve tak horníci požár zaregistrovali až kolem páté hodiny, když už se chodbami valil kouř. Právě v tu chvíli se tak začalo řešit odvolání zaměstnanců pryč z dolu. Jenže pro spoustu z nich bylo pozdě.
Oheň se po dřevěných výztužích chodeb šířil nezadržitelnou rychlostí a horníky, z nichž spousta ani netušila, jak závažná celá situace je, uvěznil ve spletitých chodbách.
Pohled na mrtvé dělníky záchranáře šokoval natolik, že spousta z nich odešla z práce.
Záchranáři, kterých se hašení dolu Dukla zúčastnilo na sedm stovek, později popisovali, že si v zakouřených chodbách neviděli ani na vlastní ruce a museli postupovat přivázáni provazem k sobě.
Pohled na mrtvá těla byl drastický.
Jak se později zjistilo, vedení dolu Dukla, kterému šéfoval hornictví zcela neznalý socialistický funkcionář, zanedbalo větrání v podzemních prostorách. Ke 108 nešťastníkům se už záchranáři nikdy nedostali.
Zhruba ve 23.10 hodin přišlo v zoufalém boji rozhodnutí, které všechny z nich odsoudilo k smrti. Aby se požár dále nešířil a aby se zabránilo hrozbě výbuchu, vedení vydalo rozkaz ucpat vchody do dolu a zamezit tak přísunu kyslíku.
Zasahující záchranáři k tomu použili 50 tisíc pytlů s pískem a do prostoru byl navíc napuštěn dusík. Většina z obětí se pak v dole Dukla udusila, část ale uhořela v plamenech.
Zda bylo rozhodnutí ucpat vchody do dolu nezbytné, nebo by se horníci nebýt něho zachránili, se už nikdy nedozvíme. Pozůstalí zemřelých, z nichž nejmladšímu bylo pouhých 16 let, ho ovšem vedení dolu dlouho vyčítali. Pohled na mrtvá těla, jak ostatně dokazují i fotografie, byl natolik krutý, že se z něj řada hasičů nikdy nevzpamatovala a svou práci raději opustili.
Komunisté tragédii tutlali
Velkým tématem je pak i postoj, jaký k události zaujali komunisté. Těm se tragédie v hornickém odvětví, chloubě režimu, způsobená lajdáctvím socialistického vedení, ani trochu nehodila do krámu.
Horníci neměli šanci přežít.
Tragédii se proto snažili ututlat a věnovali jí pouze malý sloupeček v Rudém právu s vyjádřením KSČ, a to navíc až dva dny poté.
V následujících několika letech se pak ani nevzpomínalo na mrtvé, kteří v dole Dukla zahynuli. V tichosti byly pouze vyneseny rozsudky na zodpovědnými osobami z vedení.
Fotogalerie |
