V roce 2000 jsem s nejlepší kamarádkou hledala místo, kam jet na dovolenou. Evropu jsme obě zcestovaly, Jana navíc Čínu, Havaj a vlastně téměř celé USA. Vybraly jsme si proto Kubu.
Tenkrát byl „ostrůvek komunismu“ v nabídkách českých cestovek spíš raritou. Tak jsme si zájezd koupily v Německu a na přelomu roku odjely do země, kde ještě pevnou rukou vládl Fidel.
Největším symbolem kubánské revoluce je Che Guevara, jehož portréty zdobí ulice v každém městě.
Chtěly jsme ji zažít ještě v jeho éře, opravdu se vším všudy. Na dlouhá léta to byla ta nejlepší dovolená, jakou jsem zažila. Počasí sice nebylo nic moc, ale vše ostatní bylo tak jiné. Na Nový rok měl Fidel svůj poslední, asi čtyřhodinový projev na Náměstí revoluce.
Kubánci neslavili Nový rok, ale 42. výročí revoluce. Mikrobusem jsme z hotelu vyrazily mezi domácí. Na malém sídlišti se pil rum s colou (žádné Cuba libre, prostě ron con cola) a jedla neidentifikovatelná hustá polévka vařená v ohromném kotli na ulici. Malé děti tančily merengue a dospělí popíjeli, smáli se a koketovali. To poslední je obecně známá kubánská vlastnost, kterou v té době ve velké míře využívali hlavně italské a německé turistky a kanadští turisté.
Typická kubánská hospůdka. Kafe za Fidela stálo korunu, pivo za průměrný plat.
Italky si jezdily užívat za svými osvědčenými zajíčky, většinou zaměstnanci místních hotelů, a Kanaďané zase obluzovali ještě školou povinné holčičky, se kterými se za ručičky (a ve školní uniformě) vodili po Havaně nebo jiném městě. Pro nás - dolarové turistky - byla Kuba neskutečně levná. 3 dolary za flašku rumu, 10 dolarů za vstup do klubu s neomezenou konzumací pití, 15 dolarů za obřího humra. A jeden jediný dolar za jakoukoli odpověď.
Pronajaly jsme si auto a nevěděly kudy do Zátoky sviní, za dolar nám to na ulici vždy někdo ochotně vysvětlil. Místní měnu zásadně nebrali.
Tenkrát byla Kuba plná kontrastů. Místní se zatajeným dechem sledovali Fidelův projev a zároveň snili o cestě do Miami, od které je dělilo 140 kilometrů moře. A jakým směrem je země zaslíbená, věděl každý Kubánec.
Fidel Castro a Ernesto Che Guevara v roce 1957
Spousta Kubánců zabíjela pracovní den tancem – v ulicích se běžně tančila salsa a merengue, lidé se nezávazně bavili a za dolar pro vás udělali cokoliv. Ve městě byl nepořádek, ale pole byla krásně zavlažovaná a upravená. V každém městě muzeum revoluce a sochy Che Guevary, José Martího, ale žádný Fidel.
Byl dost chytrý na to, aby si prosadil, že za jeho života se tímto způsobem kult osobnosti pěstovat nebude, ale jinak byl symbolicky přítomen všude. Pro některé byl tyranem, pro jiné osvoboditelem. Těžko říct, co si kdo opravdu myslel. Jisté je, že Kubu zbavil jiného, a to pravicového diktátora, který sloužil právě těm v USA, o kterých mnozí Kubánci později snili.
Castro byl svým způsobem pro Kubánce zažité tabu a neradi o něm mluvili. S nadšením však vyprávěli o Che Guevarovi, který byl idolem revoluce a žen. Jeho portréty a sochy byly po celé Kubě. A po celé Kubě bujel černý obchod a nelegální provozovny. Bary, restaurace, taxíky. To bylo vidět na povrchu. To jsme jako turistky viděly i my.
Dnes je Fidel mrtev. Na jeho pohřeb se sjeli latinskoameričtí levicoví vůdci a desítky tisíc Kubánců. Se všemi poctami se rozloučili s kontroverzním avšak jednoznačně charismatickým „El Comandantem“. Teď všichni čekají, jak se Kuba změní. Cestovky se předhání v nabídkách typu „zažijte Kubu, jaká už bez Fidela nikdy nebude“.
Američané se po nedávném prolomení embarga těší nejen na levnou dovolenou, ale také jak si zde hezky zainvestují. Levicoví soudruzi z Latinské Ameriky se velkých změn nebojí. Někteří Kubánci se dále těší na cestu do Miamy. Některým to bude jedno a místo o dolar si zkrátka řeknou o dolarů pět. Určitě zatím nelze čekat žádné velké změny. Kubě nadále vládne Fidelův bratr Raúl a zažité věci jistě měnit nehodlá.
Jedinou jistotou je, že Fidel je mrtev.
